V rámci svého zaměstnání jsem vždy trávil za volantem převážnou část dne. Díky tomu se denně setkávám až s neskutečnými situacemi, bezohledností a agresivitou řidičů. Před časem jsem se dostal do situace, která mě dodnes nenechává klidným. A to hlavně proto, že rozhodně není vyjímečná a nestandardní…

Jeli jsme po okrajové části města. Na jednom rovném úseku začala vozidla před námi cosi objíždět. Když jsme se přiblížili i my, zjistili jsme že jde o dopravní nehodu chodce s osobním vozidlem. Všichni před námi bez povšimnutí pokračovali v jízdě. Zastavili jsme a běželi k nehodě. Řidič seděl s hlavou v dlaních na okraji chodníku. Na zemi před autem ležel v bolestech starší muž (při vědomí) a okolo něj stálo asi osm náhodných chodců. Všichni na něj koukali a špitali si dohady o jeho zdraví. Nikdo z nich mu nedokázal poskytnout první pomoc. To mě za léta strávená na silnicích a společenských akcích už ani nepřekvapuje. Lidé jsou jak supy. V kroužku pozorují "mršinu" a dohadují se jestli ještě žije. S každým pohybem toho na zemi se vždy zvedne vlna vzrušeného dohadování. Ale nikdo nepomůže… Nejhorší na této situaci ale bylo to, že když jsem se dotyčných zeptal zda volali záchranku, tak téměř dotčeně odpověděli "NE". Minimálně pět minut tam stáli a koukali. Nikoho z nich nenapadlo zavolat záchranku! Pět minut, které mohou rozhodnout mezi životem a smrtí… Atrakce člověka na zemi pro ně zřejmě byla silnější. Jejich dotčenost mým rozhořčením byla jako studená sprcha. Já byl v tu chvíli ten špatný, který jim zničil "Televizní noviny - live". Být tam tenkrát jen jeden kolemjdoucí a ne dav, tak třeba mohlo být vše jinak. Buď by dělal že "nevidí a neslyší", kvapně odešel a zraněný zemřel. Nebo by pomohl (alespoň tak, že zavolá záchranku). Tím, že by tam byl sám, vzniká velká pravděpodobnost toho, že by se u něj dostavil alespoň nějaký pocit odpovědnosti. Kdežto v davu se odpovědnost jedincova ztrácí. A nastupuje omluvný argument "Když jsem tam přišel, tak oni už tam stáli". Odpovědnost tím přechází na anonymní dav. Člen onoho davu je rázem bez poskvrny. To, že se každý z nich stává tím, kdo rozhoduje mezi životem a smrtí jim už nedochází. Doma pak večer vzrušeně vyprávějí, jak tam "ON" ležel a kroutil se. Sanitka přijela za strašně dlouhou dobu a on to asi nepřežil. Navíc, jaký jsou lidi! Že jezděj jako prasata, nekoukaj na cestu a pak toho chudáka srazej. A že tam nakonec přišel jeden idiot a ještě dělal chytrýho…

Podobných situací je denně mnoho. Uvedu ale ještě jednu, se kterou se jistě setkala řada z Vás. Jedete po dálnici a vidíte, nebo dokonce objíždíte dopravní nehodu. To, že nikdo nezastaví a nejde zjistit, jestli dotyční nepotřebují pomoc, by bezpečně vystačilo na samostatný článek… Takže si představme, že projíždíte kolem dopravní nehody. Auto je v poli u dálnice a osádka se zmateně pohybuje kolem vozu. Pravděpodobně nejsou zraněni. Zavoláte na Policii, nebo na "112"? Ne, nezavoláte. Před vámi totiž projelo asi třicet jiných aut a "On už přece určitě NĚKDO zavolal". Nebudete přeci volat, aby jste "byli za blbce", když už před vámi "NĚKDO" volal. Tato omluva / výmluva své nezodpovědnosti je sice ubohá, ale častá. Několikrát jsem se osobně do podobné situace dostal. A spolujezdec mi častokrát říkal "Kašli na to, on už NĚKDO určitě zavolal. Vidíš přece kolik je před náma aut. To už MUSEL někdo zavolat."

Poprvé jsem málem podlehl a nevolal. Pak mi to ale nedalo a já si řekl "No a co? V nejhorším případě budu třetí, nebo desátý. Hlavně, že budu vědět, že je pomoc na cestě." a zavolal jsem. K mému údivu mi slečna na operačním středisku sdělila, že jsem první kdo volá. Před námi podle mého odhadu projelo minimálně dvacet až třicet aut a NIKDO nezavolal!!! Kolikrát jste si sami řekli že už určitě NĚKDO zavolal? Možná, že nikdy. Možná několikrát. Já od té doby volám pokaždé. Téměř vždy jsem prvním volajícím…

Přemýšlel jsem nad tím, proč se toto všechno děje. Proč se lidé takto chovají? Je to tím, že lidé žijí a jednají jako "Já" a "Oni", místo toho aby jednali a žili jako "My". Tím vzniká prostor pro lhostejnost a odcizení. Co bolí druhé, nás přece nebolí. Postižení jsou totiž vždy ONI a ne JÁ. To, co se děje v mém okolí, se mě vlastně netýká. Veškerá vzájemnost zemřela. V "mém světě" (všedním životě) jsem jenom JÁ. Vše ostatní je jen odraz v Televizních novinách, který pozorují v teple a pohodlí svého obýváku. Není to jejich problém - nezajímá je to. Přitom si ale neuvědomují jednu důležitou a zásadní věc. A tou je to, že kdykoli může nastat situace, kdy oni budou v roli poškozených. Teprve potom poznají jaké to je, když jim nikdo nepomůže. A většina pak začne uvažovat jinak. To už však může být pozdě. (Stává se ale i to, že se dotyčný dostal do podobné situace, nikdo mu nepomohl a on poté začal tvrdě odmítat pomoci komukoli a argumentovat tím, že ani jemu tenkrát nikdo nepomohl a tak ani on nebude pomáhat. Takový člověk je podle mého uražený egoista a idiot.)

Kdyby si všichni ti, kteří tehdy stáli jako sudičky smrti nad poraženým chodcem, nebo projížděli bez povšimnutí okolo ve svém naleštěném JÁ uvědomili, že i oni mohou být těmi na zemi, možná by začali uvažovat jinak. Představa toho, jak ležíte v bolestech na silnici, neschopni volat o pomoc a jen bezmocně sledujete, jak skupinka supů stojí okolo vás a barevné stíny plechu sviští s nepředstíraným nezájmem ve vedlejším pruhu, dokáže přimět k přemýšlení. Většina si ale myslí, že se jim tohle stát nemůže. To je ovšem velký omyl…

Nejvíce se děsím toho, že se já nebo moji blízcí dostanou do podobné situace a nezbude mi, než bezmocně sledovat přízraky s noži lhostejnosti…