Přichází Nový rok. Pro mnohé je to jen další křížek v kalendáři života. Doba bilancování a pohledů zpět. Čas spousty předsevzetí, přání a nadějí. Hodně štěstí, zdraví. Přestat kouřit, nebo pít, najít si dobrou práci, udělat zkoušky, získat byt... Je jich mnoho. Alespoň jednou v životě je měl každý z nás. Ovšem povětšinou dopadly tak, jako většina našich snů a nadějí. Zůstal z nich jen plný šuplík pokusů s omšelou cedulkou "Nesplněno." Přitom by stačilo docela málo a vše mohlo být jinak. Jen opravdu chtít a udělat něco pro jejich splnění. Nečekat na to, že to udělá někdo jiný. Naše představa splněných snů a přání je bohužel povětšinou taková, že si stačí na Silvestra něco přát (nebo to někomu popřát) a ono to samo přijde. Bohužel tak tomu není. Samo nikdy nic nepřijde. Vždy se musí ten, kdo něco chce (po něčem touží), sám přičinit, aby toho či onoho dosáhl. Je to jako otřepaná fráze, kterou každý zná. Ale v životě je to jinak. Tam jen čekáme, co nám spadne do klína. Nastavujeme ruce. Udělej! Dej! Pomoz! Snaž se! A já? Co, já?! Já nic!

S Novým rokem mám jen jediné přání. A tím je láska. Vím, zní vám to asi trochu pateticky. Mě to ale tak vůbec nepřipadá. Přece, co je špatného na tom, mít rád-milovat? Samozřejmě, že nic. Rádi máme všichni. Svou rodinu, blízké. Jak je to ale s ostatními? Máme rádi i jiné lidi? Sousedy, kolegy v práci, obyvatele našeho města, naší země? To už je jiná. V tom je už každý velmi opatrný. Natož pak přiznat veřejně a otevřeně lásku (to by ho ostatní nejraději ukamenovali). Přitom doma každý denně dokazuje, jak moc má rád svou rodinu, manželku, děti. Ale jít s tím ven. Nebát se to ukázat ostatním? To už ne! (strach?) Do toho jim přece nic není. Ať se každý stará sám o sebe! Co jim je do nás?! Samozřejmě, že nic. Ale jen v případě, že chceme žít v zemi deseti milionového stáda jedinců uzavřených ve své sebestředné malosti. Té, která nevidí dál, než přes práh svého domu a stěrače svého nablýskaného auta.

Dlouhá léta byly celé generace zametány do kalných vod akvária s pevnými stěnami a mřížkou zabraňující vyskočení. Dnešní generace mladých zase vyrůstá v moři, do nějž bylo před léty ono akvárium vylito. Obě tyto skupiny žijí ve světě na který nejsou připraveny. Nikdo jim nemůže předat dostatečné zkušenosti, jak v tomto moři proplouvat a žít. A tak se stáhly do sebe. Každý se stará jen a jen o to své. Nekouká nalevo ani napravo. Hlavně nevybočovat a neukazovat se. Vydělat dost peněz a mít svůj klid. Klapky na oči a ohnout záda. Místo toho, abychom se dali jako obyvatelé této země (národ) dohromady, zvítězila v nás sebeláska a sebestřednost. My jsme ti, kteří jsou nejdůležitější. Nezajímá nás, co se děje ve vedlejším domě, městě. Realitu dneška vnímáme jen jako mlžný odlesk televizních novin. Je to něco, co se nás netýká. Víme o tom, ale jde to mimo náš svět čtyř stěn. Co je nám do toho (do nich)! Máme přece dost starostí sami se sebou... A že je zle? Že to vypadá s naší zemí špatně? Ale ne?! Ono to zas tak hrozné není. Ještě to je v pohodě…

A já říkám, ne! Je zle! Jenže to není vidět na každém kroku a lidí se to bytelně nedotýká. Dokud totiž mají co jíst, kde bydlet a nějakou práci, tak je vše v pohodě. O zbytek se postarají laciné sliby. Nikdo nemá rád problémy. Ani je nechce vidět. Je nám nepříjemné cokoli řešit, aktivně se podílet a nést odpovědnost. Problém ale nezmizí tím, že se před ním zavřou oči, zamete pod koberec, nebo zavře do komory. Tím se mu jen umožní narůst do neskutečných rozměrů. A pak se bude řešení hledat jen velmi těžko (pokud nechceme, aby při něm tekla krev).

Kdo je tedy viníkem oněch problémů? Ukažme si na něj prstem! Požeňme ho k odpovědnosti za jeho činy i nečiny! Když už přec známe problémy, tak musí být znám i viník!? Ano, je znám. Jeho odhalení je ale kruté a nepříjemné. Je pravdivé, nelítostné a těžko přijatelné. Viníkem je totiž každý z nás. Jak to? Stačí si položit jednu jedinou otázku: "Jak se máme, jsme šťastni a spokojeni?." Jednoznačné "ano" neuslyšíte. Proč tomu tak ale je? Odpovím stručně a jednoduše: "Zem je zdravá pouze tak, jak je zdravý její lid." A naše zem je těžce nemocná... A nemocný člověk, který žije v nemocné zemi, nemůže být šťastný a spokojený. Existuje však mocný a jediný lék. Tím je onen lid. Uzdraví-li se každý jednotlivec, pak se uzdraví i naše zem. Jiné cesty není. (Jde o nalezení cesty k sobě samému a tím i k ostatním.) Pokud budeme jen čas od času měnit politiky, tak se nic nezmění. Politici jsou pouze naším obrazem (ať už se nám to líbí, nebo ne). Jsou to námi volení zástupci lidu. Musíme především změnit sami sebe. Začít každý u sebe… Zamyslet se, otevřít oči a srdce…

Proto si přeji lásku. Ne však lásku (jen) pro sebe, ale pro všechny v této zemi. Láska totiž dokáže zázraky. Zasypává hluboké propasti mezi lidmi, boří hradby a buduje vzájemnost. Bez ní budeme tam, kde jsme nyní. Bezohlední za volantem, na ulici, v obchodě i doma. Sebeláska je zkázonosná. Kradmo se přiblíží a snadno se s ní žije. Ale jen do okamžiku, kdy potřebujeme, nebo chceme z jakéhokoli důvodu pomoct. V tu chvíli narazíme na hradbu jiné sebelásky, která nás bezpečně odrazí. To se pak rádi odvoláváme na sobeckost, lhostejnost a nemorálnost druhých. A jen velmi těžko si připouštíme, že takový jsme i my sami...

Nemám žádné návody, nebo rady. A ani nechci moralizovat. To je na uvědomění každého z nás. Spíš mám pro vás všechny návod na jeden pokus. Zkuste třeba týden, nebo čtrnáct dní (měsíc) nelhat. Ten, kdo si teď řekne "To není problém", tak zřejmě neví o čem mluví. Ono to totiž není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Během každodenního života totiž využíváme a používáme větší, či menší lži zcela běžně. Většinou se jedná o takzvané "malé / neškodné" lži. Schválně zkuste nelhat. Ale opravdu, na sto procent. Vypustit i ony "malé lži." Pokud se i od nich dokážete oprostit a začnete jednat fér a upřímně se svým okolím, tak po nějakém čase pocítíte jakousi vnitřní úlevu. Prostě začnete být v pohodě. Kámen strachu, kalkulace a vypočítavosti, který doteď tížil a svazoval, bude pryč. Totiž říkat pravdu má jednu velkou výhodu. Nemusíte si pamatovat, co jste komu, kde a kdy řekli. A to že si nyní pamatujete jen tu jednu pravdu a ne deset jejich verzí, vám umožní uvolnit vnitřní napětí a pohotovostní režim "furt ve střehu." A i když se to nezdá, tak i taková věc, jako mluvit pravdu, je krokem k lásce. K lásce k ostatním. Tím totiž padá další část zdi sebestřednosti a sebelásky. Když mluvíme pravdu, tak vlastně dáváme část sebe ostatním…

Ono, lhát svému okolí a svým bližním, není v podstatě tak strašné (a neobvyklé). Většinou to ani nepoznají. Vylepšujeme si tak svůj obraz. Nejhorší ale je, když se lež stane běžně užitou. V tu chvíli totiž začneme lhát sami sobě. Namlouváme si jinou realitu a utíkáme ke lži čím dál častěji. Pak jen s překvapeným výrazem sledujeme, kterak se pod námi sesouvá půda. V tu chvíli jsme oběti vlastní lži. Opět je jen jediný lék. A tím je láska. Ta je všelékem. Tam kde je opravdová a upřímná láska, tam není lež, nenávist, závist a zášť...