Bylo, nebylo. Za devatero horami, devatero řekami a devatero lesy, bylo malé království oplývající mlékem a strdím. Na pohled krásná byla tato zem. Barevná políčka luk ohraničená zelenými lesy protínala hustá síť cest hemžící se poutníky. Střechy domů leskle svítí v podzimních paprscích slunce a v sadech dozrává bohatá úroda. Lid je však nemocen. Kníže zmaru ovládl jejich duše. Šedý stín temnoty pohlcuje celý kraj. Zem se zoufale zmítá na pokraji propasti. Zmírající lid však ztratil zájem. Ošetřuje jen a hýčká svoje rány z počátků těžké bitvy z níž hrdinně utekl. Těžká a zlá byla ona doba. Jednoho dne však prolétla královstvím zpráva. Objevil se princ - rytíř na bílém koni. Projíždí zemí a neohroženě bojuje se silou temnoty. Netrvalo dlouho a království bylo zachráněno. Na tvářích všech se zas po letech objevil úsměv a v srdcích láska. Princ v tichosti odjel a zem žila šťastně a spokojenosti až na věky věků… Zazvonil zvonec a pohádky byl konec. Se slzou dojetí ze šťastného konce jdeme spát a necháme si zdát sen o princi, jenž zachrání zemi. Ten ale nepřijede. Princové jsou totiž jen v pohádkách. V životě to chodí jinak. Tam je to jen a jen na nás…

Topíme se v problémech se kterými nic neděláme. Jediné co jsme dokázali, je vlastní sebestřednost, svalení viny a odpovědnosti na druhé. My za nic přece nemůžeme! To "oni". Cítíme problémy, které nás svazují a jak s námi stát oře. Ale proč to nějak řešit? Dokud přece máme co jíst, střechu nad hlavou a jsme zdraví, tak není co řešit. Nevidíme problém. Rádi se obelháváme frází "Mohlo by být i hůř" a zalézáme do svojí ulity. Ono to přece nějak dopadne… A co když přece jenom přijede princ - rytíř a vybojuje pro nás lepší život?

Opět se blíží volby - jedny z mnoha. Většina obyvatel je prakticky už ani nevnímá. Když se zeptáte, tak vám odpoví: "Hmm, už zase?". Odkazujíce na několikanásobné zklamání svých předchozích rozhodnutí, řada z nich už k volbám ani nechodí. Kývly totiž tak jako mnoho jiných na opakované sliby některé z politických stran a po několika měsících se nestačili divit. Další své prohry se už bojí. Proto nejdou volit. Tím ale ztrácejí právo nadávat a poukazovat na chyby. Dobrovolně se vzdali práva zvolit si svého zástupce, tudíž nemají ani nárok kritizovat. A to i přestože se jich rozhodnutí jím nevolených přímo dotýká. Oni prostě v době, kdy mohli něco změnit (nebo se o to alespoň pokusit), jen brblali a omlouvali sebe nesmyslnými argumenty. Bohužel.

Další skupinou jsou ti, kteří jsou dlouhodobě přesvědčeni o nezlomné pravdě a filozofii "své" strany a volí jí pravidelně bez ohledu na minulost a jiné okolnosti. Jiní volí zase buď ze setrvačnosti, nebo a to je častější, podle toho co jim před volbami daní zástupci lidu slíbí, nebo dají. Za vyloženě ubohý pokus o lov na přízeň voličů považuji nabídku "Strany zdravého rozumu" v Libereckém kraji (volby 2005): "Pokud získáme minimálně 5% hlasů, mohou všichni obyvatelé města zdarma navštívit Aquapark v Liberci. Nevím, jestli to ona a jí podobné strany myslí vážně. Ale pokud ano, tak tento jejich předvolební tah nedává voličům mnoho nadějí a šancí na solidnost a jejich odpovědné zastupování na úrovni. Spíš jen otevřeně předznamenávají politický směr, kterým se hodlají v případě svého zvolení vydat. Alespoň jsou ve vší své jednoduchosti a mělkosti bezelstně upřímní.

U většiny potencionálních voličů převládá při výběru argument volby "menšího zla". Aneb: "Všichni sice stojí za h…., ale tihle jsou přece jenom trošku lepší. Budeme teda volit je. Vždyť je to nakonec jedno." To je ovšem volba o ničem. Politika by měla být především o lidech a ne o stranách. V ten okamžik narážíme na další problém. Buď si řekneme "Ten je sice dobrej, ale stejně se tam nedostane. Budeme radši volit tyhle…ty maj víc procent." A nebo se dotyčný dostane až do vedení kraje, případně do sněmovny, ale bohužel je v tu chvíli omezen tím, že není jakkoli svázán s nějakou stranou. Takže se buď přizpůsobí zaběhnutému politickému systému a přijme ho za svůj (časem ho stejně nějaká strana pohltí), nebo svou činnost po měsíci/ch útrap, ústrků a pocitu zmaru ukončí. A většinu na jakékoli další působení na politické scéně zhnuseně zanevře. S touhle vidinou je samozřejmě těžké chtít po lidech aby volili někoho, kdo sice opravdu chce pro naši zemi udělat něco prospěšného a ne jen lepit díru dírou na úkor nás všech, ale nemá prakticky skoro žádnou šanci přežít. Ale přece. Co kdyby jich bylo víc? To už by možná něco dokázali změnit a rozhodnout…?

Co teda s tím? Já říkám, ať si každý srovná fakta a pak se rozhodne. Zem je v horším stavu, než si většina z nás myslí a připouští. Všichni ti, kteří za nás jako volení zástupci rozhodovali, rozhodují a jednají, více či méně selhali. Každá z oněch větších či menších stran už byla u vesel a pochopitelně se u nich chtějí udržet co nejdéle a pokud možno opakovaně. Zjistili totiž, že se tím dá hodně získat a málo ztratit. Navíc prakticky bez práce. Právě proto se před volbami ozývá tolik velkohubých slibů. Když si to sečteme, tak nám jasně vyjde, že logicky nastal čas na to, něco s tím udělat. Něco změnit. Nechceme-li skončit ještě hůř…

Šlo by s tím něco dělat? Jedna z možností je, že by třeba jen všichni ti, kteří volí mezi menším zlem, nebo podle aktuálního menu předvolebních slibů, šli a zvolili někoho z "jasných preferenčních outsiderů". Samozřejmě, že toho kterému věří a ne jen někoho - na truc - proti všem. Tak by jsme se mohli snad konečně dočkat zředění politické scény a časem i změny k lepšímu. Pokud ale setrváme v letargii typu "Ono to nějak dopadne. Stejně sám nemůžu nic změnit.", tak se z tohohle srabu nikdy nedostaneme a nezbude nám nic jiného než věčně bloudit v začarovaném kruhu a nadávat nad půllitrem.

Jen hlupák si opakovaně sáhne na rozpálená kamna. Mám ale pocit, že nám stačí když kdokoli řekne "Neboj, nespálíš se." A my? Jdeme jak tupé ovce. S úsměvem a nadšením přikládáme ruce na rozžhavené pláty. Zas a zas, pořád dokola. Jsme snad nepoučitelní? Co se musí stát abychom prozřeli? Osud svůj i naší země máme ve svých rukou. Samozřejmě že to pro nás není jen otázka jedněch, nebo dvou voleb. Je to běh na dlouhé trati. Věřím, že máme dost sil doběhnout do cíle. Musíme se ale zbavit toho svého maloměšťáckého pohledu, končícího u dveří bytu nebo zahrady našeho domu. Dokud budeme ochotni vidět jen svoje starosti a problémy, nezbude nám než řešit jejich důsledky. Příčina je totiž tam někde venku. Neuděláme-li my něco pro zemi (stát), tak ona neudělá nic pro nás. Prohlášení typu "Ona nedělá nic pro nás, tak proč bych měl něco dělat já?" má smysl jen jako alibismus vlastní pohodlnosti a neochoty postavit se a bojovat. Žádný princ - rytíř na bílém koni nepřijede a nespasí nás! Rytířem je každý z nás. Dáme-li se dohromady, můžeme utvořit armádu která jednou zvítězí.

Vlastní ohnutá záda nás dovedou jen k tomu, že se časem objeví někdo, komu stačí pár levných hesel a slibů, kterými si nás koupí. Pak nezbude nic jiného než se ještě víc ohnout pod jeho tvrdou rukou a s úžasem zjišťovat, že se už v blátě nebrodíme po kolena, ale po krk. To už ale bude pozdě… Udělejme něco dokud je čas! Chtějme lepší život a zdravou zemi. Ta je jen tak zdravá, jak je zdravý její lid. A naše zem je těžce nemocná. Jediným lékem je lid sám… Nikdo jiný nám nepomůže. Je to na každém z nás…