Pavel Nutil.cz

(c) Pavel Nutil - pavelnutil.cz

Deprese

Sedí mi za krkem jak černej kocour na rameni čarodějnice. Tiše přede. Cítím její vlahý dech na krku. Nejde uhnout, nejde utýct. Prostě tady je a nejde s tím nic dělat. Sedím na lavici u dubovýho stolu a pozoruju kamarády. Rozzáření lihovým oparem, hlasitě povídají, smějí se. „Co je?“ řekl Martin a přátelsky do mě strčil. „Nic...“, odvětím a můj pohled se stočí na nohy procházející slečny. Blesklo mi hlavou, že kdyby se ohnula, tak by ta sukýnka, co má na sobě, přestala plnit svůj zarputile marný úkol skrývání. Fantazie nula. Nic. Byla to jen suchá myšlenka bez fantazie. Představivost si vzala dovolenou. To ta mrcha za krkem. Jako bych byl mrtvej. Nic necítím...

Ondra si všimnul, že něco není v pořádku. „Tak co je?“ zakřičel přes příšerné „tuc-tuc“, dunící z repráků pod lavicema. „Nic.“ Znepokojeně, možná až naštvaně se otočil. Tu a tam po mě nenápadně sklouzne zkoumavým pohledem. Nemluvím. Jen tak tiše sedím. Sám mezi lidmi. Topím se sám v sobě a nic s tím nejde dělat. Všechno stojí za hovno... Nejradši bych někam zalez a shnil tam. Mozek slastně obtáčí smyčka zoufalství. Křičím o pomoc. Vlastně mlčím o pomoc. A při tom nechci pomoct. Je mi to jedno. Jako vlastně všechno...

Jdu na záchod. Zalezu do kabinky. Otevírám okýnko zalepený pavučinama. Automatický pohyb pro krabičku v kapse. Tahám cigaretu a zapaluju si. Dým dělá léty nacvičené spirály a mizí ve spáře otevřenýho okna. Někdo vešel. Opatrně vykouknu. Jsou dva. A dost naštvaný. Cítím to. „Ještě jednou a rozmlátím ti držku!“ Ten větší z ničeho nic vyštěkl na toho menšího.“Tak to zkus, šmejde!“ Koukám, že menší si docela troufá. „Se starou mi chrápat nebudeš, ti řikám!“ „Když ho máš malýho, tak se nediv, buzerante!“ Tuhle urážku už ten větší neustál. Otočil se, sáhl do kapsy, vytáhl nůž a bodnul toho menšího do břicha. Ten se svalil s těžkým žuchnutím, jak pytel brambor. Slyšel jsem jak chrčí a plačtivě nadává...

S plechovým vrznutím otvírám dveře a jdu k umyvadlu. Velkej nad ním stojí a s vykulenejma očima na něj nevěřícně zírá. Všiml si mě a prudce sebou trhnul. Vyplašenej pohled se mi zavrtal do obličeje. Lhostejně se otáčím, mačkám kohoutek a proudem vody zháším vajgl. V tom uslyším rychlý kroky směrem ke mě. Otáčím se a podvědomě sahám k pasu. Jakoby na návštěvě v cizím těle. Jsem jen pozorovatel, co nemůže nic ovlivnit. Stojím si v těle a ono samo jedná. Podvědomě, bez emocí, přemýšlení. Jedním plynulým pohybem natahuju závěr svojí devítky a mačkám spoušť. Dva rychlý výstřely a chlap letí do otevřený kabinky. A zrovna do tý, kde je posraný prkýnko. Fuj! Zbraň automaticky dosedá na dno pouzdra. Ohnu se pro uhašenej vajgl, kterej mi kvůli tomu debilovi vypad z ruky.

Menší leží zkroucenej na zemi. Už nenadává. Jen chrčí. Dojdu k němu. Z pusy mu vytéká krev. Teď se pohnul. Ztěžka nadzvedá hlavu směrem ke mě. Žalostný lesklý oči, ve kterých je prosba a naděje. Asi bych mu měl pomoct. Kouknu na něj a na kaluž krve, která lhostejně odtejká do kanálku čpícího močovinou. Nemá to smysl. Už to má za pár. Vytahuju cigaretu a mechanicky si připaluju. Jeho pohled se zlomil v propadlišti konce. Poslední naděje odtejká mřížkou a já jdu zpátky ke stolu. Nevím, možná bych měl něco cejtit... Přemejšlím nad tím, co by to tak asi mělo být... Nic mě nenapadá...

Ani jsem si neuvědomil, že sedím u stolu se zapáleným cigárem. Hudba je příšerně nahlas. Začíná mi vadit. Všichni se na mě podívali jako na přízrak. „Ty kouříš?“ zeptal se překvapeně Ondra. Mlčím. Nebudu přece odpovídat na tak blbou otázku. Přece vidí, že jo. Tak co se ptá. Jejich pohledy mě serou. Mlčky vstávám. Beru si bundu a jdu k baru. Slyším ještě něčí „…počkej, kam jdeš?“. „Do prdele“ říkám si v duchu a platím svoje dvě piva. Venku je chladná podzimní noc a já musím zítra ráno brzo vstávat do práce. Sakra! To vstávání mě asi jednou zabije. Nesnáším ho! Zkurvenej život! Na zastávce stojí ta s tou krátkou sukní. Zdraví mě zkřehlým úsměvem. Přikývnu. Mlčíme. V autobusu je příjemný teplo. Vidím jak mě sleduje. Vždycky když se na ní podívám, tak se lehce usměje a uhne pohledem. Taky jsem se usmál. Viditelně pookřála. Na další zastávce vstala a přisedla si ke mně. Mlčím s pohledem stočeným na její kolena.

Další zastávka. Vystupuju. Sám. Skrz zavírající se dveře vidím její smutně zklamanej pohled. Škoda... . Ale vlastně ne, není to škoda. Kdybych ji vzal k sobě, tak bych se určitě nevyspal a v práci by to stálo za hovno.

Je půl jedenáctý… Jdu spát.

(c) Pavel Nutil - pavelnutil.cz