Pavel Nutil.cz

(c) Pavel Nutil - pavelnutil.cz

Královna

Kostka cukru tiše zmizela v šálku temně hnědého horka. Zmačkala prázdnou krabičku od cigaret a položila ji vedle popelníku. Jakoby jedním plynulým pohybem vytáhla z kabelky, na první pohled ledabyle položené na vedlejší židli, další krabičku a s profesionální samozřejmostí rozbalila celofán, který pečlivě zamotala do stříbrného papírku. Lžička zacinkala o porcelánový lem se zlaceným okrajem. Olízla ji pečlivě z obou stran a položila na okraj podšálku. Pohledem přelétla malé náměstíčko před kavárnou a zastavil se na tmavomodrém automobilu. Seděli v něm dva a předstírali čtení novin. Tak jako každý den. S uspokojením se pousmála a sáhla pro cigaretu. Za těch pár týdnů se už smířila s tím, že není nikde sama. Vždy poznala, kdo ji sleduje a hlídá. Nebylo to ostatně tak těžké. Již dříve byla všímavá a dokázala poznat lidi. A obzvlášť nyní, když má stálý dozor. A policajty s jejich rutinní prací a léty nacvičenými postupy, nebylo možné nepoznat.

Zvolna kráčela přes náměstíčko. Ostré letní slunce hřálo do jejích tváří a lehký větřík si pohrával s vlasy rozpuštěnými na ramena. Měla tahle rána ráda. Než šla do práce, vždy se zastavila ve své oblíbené kavárně a pak se prošla starým městem. Byl to už takový rituál. Vdechovala vlhkou vůni úzkých křivolakých uliček a vychutnávala si města bez lidí. To byl její čas. Okamžiky, které dokázaly nabít energií na celý den. Klidně si každé ráno přivstala, jen aby se mohla takhle projít. To její muž byl jiný. Rád si přispal a z domu odcházel na poslední chvíli. Pak většinou nestíhal… Pousmála se, ale v ten moment se jí v krku sevřelo a do očí vehnaly slzy… Okamžitě si vzpomněla na to, jak jí ten den zavolali z porady. Na chodbě stál chlap v šedém saku. Ukázal odznak a řekl, že jí musí bohužel něco oznámit. V ten okamžik se jí podlomila kolena a zatmělo před očima. Její muž je mrtvý. Říkal, že to byla nehoda…

Viděla lékařskou zprávu i protokol. Nic nezjistili. Prý šel po chodníku před bankou, upadl a rozbil si hlavu. Na místě byl mrtvý. Nemohla tomu uvěřit. Ani dnes tomu nevěří. Jak přeci mohl, na rovném chodníku, v jedenáct dopoledne, z ničeho nic upadnout a rozbít si hlavu. To je prakticky nemožné. Ale podle soudních specialistů a rekonstrukce, je to tak. Navíc není skoro žádný svědek. Jen dva taxikáři, kteří viděli, jak upadl a jak se ho snažil jeden muž zachytit. Jenže ten okamžitě zmizel. Nikdo neví, kdo to byl. Policie se ho snažila najít, ale marně. Na nic nepřišli. Stalo se to totiž na jediném místě, které nezabírá žádná kamera z banky. A kamera městské policie je zrovna zastíněna stromem u chodníku. Celé to bylo divné. Tolik náhod a nepravděpodobných událostí najednou… Ale policie samozřejmě vychází z faktů. A jiná nebyla a nejsou. Jediné, s čím to dali do nepřímé souvislosti, byla jeho role ve vyšetřování jednoho státního úředníka…

Tenkrát ho viděli spolu na parkovišti. Předával si kufřík s jedním člověkem. Nic nenormálního, ale protože to jejího manžela, ani neví proč, zaujalo a toho úředníka znal, zapsal si číslo auta a pustil se do zjišťování. Trvalo to dlouho, ale nakonec toho odhalil poměrně dost. Byl překvapen, kam až to sahá. I ona mu v tom pomáhala. Jenže pak to leželo asi rok na policii a na zastupitelství a nic se nedělo. Až před pár týdny dostal domů oznámení, že bude soud. A pak se to stalo… Od té doby má ochranku. Bude svědčit místo manžela. Nechtěl jí do toho zatahovat, ale situace se změnila. A ona chce jít. Chce dotáhnout tu věc do konce…

Otřela si tvář hřbetem ruky a ztěžka polkla. Zhluboka se nadechla a automaticky zabočila vpravo. Tuhle uličku měla nejraději… Byla asi nejužší a nejstarší v téhle čtvrti. Klikatila se tak, že nebylo možné dohlédnout dál než pár metrů… Podpatky ostře klapaly po kamenné dlažbě a s nesmlouvavou jednoznačností překrývaly loudavě vzdálené kroky rutinní povinnosti. Jejich zvuk se odrazem nesl celou uličkou, která jej přijímala s tichou pokorou sobě vlastní. Ten něžný hluk jí dával sílu. Cítila se jako paní tohoto města. Jakoby se vrátila o pár století zpět. S bezstarostnou lehkostí míjela vchody domů a klenutá průčelí dvorů. Zálibně si prohlížela pootevřená okna blyštící se v paprscích slunce a odrážející svůj pozdrav vstříc blankytné modři nebes…

V tom zazvonil telefon a okamžitě zbořil ono tiché snění pondělního rána. Zastavila se a otevřela kabelku. To bude určitě zase někdo z práce, pomyslela si a otevřela kryt telefonu. Na displeji se však zobrazilo jen „skryté číslo“. Vteřinu zaváhala. Pak hovor ukončila. Skrytá čísla nezvedá. Hlavně ne od doby, co se stalo s manželem. Několikrát jí už takhle někdo volal, a když to zvedla, bylo tam ticho. Řekla to i policii. Ale nic se nezměnilo. Až minulý týden to skončilo. Už dokonce přemýšlela, že si změní číslo. Uložila telefon zpátky do kabelky a chtěla jít dál, když v tom zaslechla slabé kovové cvaknutí. Znala to cvaknutí. A co znamená. Otočila se po zvuku. K vratům do dvora. Zahlédla muže v obleku s nataženou rukou…

Čas se zastavil a její myšlenky se propadly do tiché prázdnoty.

Ztichlou uličkou dvakrát zvonivě cinkla mosazná trubička o dlažbu…

(c) Pavel Nutil - pavelnutil.cz