Pavel Nutil.cz

(c) Pavel Nutil - pavelnutil.cz

Nový den

Je po dešti. Ztichlá ulice vlhce oddechuje do letní noci. Žlutavý svit lamp blyštivě klouže po mokré dlažbě a rozpustile si pohrává s kalužinkami v jejích vrásčitých spárách. Bílá kočka neslyšně přeběhla na druhou stranu ulice. Na okamžik se zastavila a zkoumavě upřela svoje smaragdové oči k nedalekému kostelu. Napočítala do tří a zmizela dírou ve staré ohradě. Na prohnilých prknech visely cáry potrhaných plakátů. Zkrouceny zubem času zde s nepředstíranou lhostejností mokly, schly a odpadávaly. Bez sebemenšího zájmu těch, kteří kdysi hltali každé jejich slovo, se z nich pomalu stával vadnoucí archiv vzpomínek a snů.

Sotva noční lovec splynul se stínem přilehlé kůlny, ozvala se z dálky ozvěna kroků. Její spěch se ostře odrážel od stěn pokojně spících vrat a domů. Každou vteřinu byly blíž a blíž. Čím zřetelněji zněly, tím více v nich bylo cítit zoufalství a strach. Nepravidelný klapot sešlapaných bot se nesl ulicí, jako nevyřčená věta. Věta hledající, věta nenacházející. Nebyl, kdo by naslouchal. Odpovědí jí byla jen vlastní ozvěna. Marný výkřik do tmy, který se jen stokrát vrátí jako výsměch zpět.

Najednou se ze tmy vynořila postava. Mladá žena v černých, deštěm promočených šatech, které lepivě objímaly její tělo a vykreslovaly tak jeho ladné křivky. Dlouhé, tmavé, lesklé vlasy jí takřka zakrývaly tvář. Spěchala. Víčka oken rozespale přihlížela tomu pozdnímu, podivnému divadlu letní noci. Došla až na konec ulice a její bledá ruka těžce zmáčkla starou, studenou kliku domovních dveří. S temným přibouchnutím se za ní zavřely. Ztěžklé kroky se rozléhaly po kamenných schodech a neurvale budily nohaté pavouky pobíhající po barevných koláčích plísní prorostlých stěn chodby. Klíč zarachotil v zámku a dveře podkrovního bytu se po slabém vrznutí pantů otevřely. Objal jí známý, syrově vlhký chlad s jemnou pachutí zatuchliny. Byla doma. Nevěděla už ani, kdy odtud odešla. Snad ráno, snad včera, snad před týdnem ? Nevěděla. Rozpačitě stojí u dveří a mžouravě kouká do tmy. Všude kolem jen ticho a prázdno. Pomalu se vynořují zdi se zavěšenými rámy obrazů, stůl, židle, postel. Vedle ní se nesměle krčí ještě jedna; menší. Je to dětská postýlka. Svými žebry latěk vrhá na podlahu křivolaké bizardní stíny. Je prázdná. Tak jako všechno tady kolem. Při tom pohledu se jí do očí vedraly slzy. Stékají do propadlých tváří a ochotně se vpíjejí do slepence vlasů. Kapající voda z nich s něžným pleskáním dopadá na prkennou podlahu a vytváří malá, lesklá jezírka smutku. Obličej plný vrásek se svírá bolestí a žalem. Vyhaslé oči se lesknou ve svitu měsíce, který zvědavě nakukuje skrz prachem zašlé okno. Vzpomínka na dětský smích řeže u srdce jako žhavá čepel rezavého nože. Zarývá se hloub, kroutí se a bodá. Z dálky slyší znít hudbu. Píseň smutnou a pomalou. Blíží se až ve spáncích tepe. Poznává tu píseň…píseň pohřební. Duní v uších víc a víc. Zmateně těká pohledem po pokoji a ztěžka oddechuje. Není kam utéct, není se kde schovat. Prudká bolest prořízla její zoufalství; chytla se za hlavu a pár vrávoravými kroky došla k oknu. Ticho. Hudba i bolest je pryč. Všude jen tma a ticho. Něco se v ní zlomilo. Už necítí bolest, zoufalství a strach. Necítí nic. Z tváře zmizely vrásky i žal. Pozvolna se rozhlédla po pokoji. Její pohled je prázdný a studený…

Z kohoutku lehce prokvetlého růžemi rzi, natočila vodu do plechové konvice s ohmataným, dřevěným uchem. S kovovým klapnutím dosedla na zčernalé pavoučí nožky poslušně roztažené nad hořáky. Otočila knoflíkem a pustila plyn. Její ruka automaticky sáhla pro zapalovač visící na ohnutém hřebíku a několikrát mechanicky stiskla jeho křiklavě oranžové tlačítko. Ozvalo se jiskřivé zapraskání. Pověsila ho zpět a na temné oko lačně zejícího otvoru konvice nasadila zšedlé víčko s píšťalou a hnědým dřevěným knoflíkem připomínajícím nos.

Cítí se najednou tak unaveně a ospale. Šouravě došla k posteli, jejíž navlhlé peřiny měkce objaly vyčerpané tělo. Zavírá ztěžklá víčka. Spánek snadno pohlcuje její klidnou tichost a svými prsty hladí krásný sen...
Je teplý letní den. Jde po prosluněné louce. Tráva rozpustile lechtá do chodidel a pronikavě voní. Všude kolem hrají cvrčci. Hřejivé paprsky si pohrávají s jejími větrem rozevlátými vlasy a ona si tu nádheru kolem vychutnává plnými doušky. Náhle stočí pohled k nedalekému lesu a její tvář se pozvolna rozjasňuje... Adam; její Adam. Svou dosud nemotornou chůzí se prodírá vysokou travou a s radostným úsměvem dychtivě natahuje svoje malé ručky. Pocit štěstí se jí rozlévá po celém těle a radostně se k němu rozbíhá. Usmívá se. Je šťastná...

Potemnělý byt bezelstně pohlcuje pach plynu…

(c) Pavel Nutil - pavelnutil.cz