Pavel Nutil.cz

(c) Pavel Nutil - pavelnutil.cz

Noý rok

Venku sněží. Vločky tiše padaj na parapet. Je hodina mezi psem a vlkem. Můj čas. Vždycky jsem měl tenhle čas rád. Doba, kdy jsem mohl tvořit. Psaní pro mě vždycky bylo jakýmsi smyslem. Smyslem? Jak je to všechno absurdní. Celý ty roky jsem se o něco snažil a jeden večer, blbej okamžik, to změní. Je mi pětatřicet a co jsem dokázal…? Nic. Ani rodinu nemám. Každá utekla. Dřív, nebo později. Prej, že jsem moc uzavřenej. No a co? Vžyť jsem jim to všem na začátku říkal… Tak proč si se mnou teda začínali? Asi je lákalo odhalování. Jenže já jsem uzavřenej. Takže nic neodhalili. A to byl asi ten důvod. Nedokázali se s tím vyrovnat. Stejně si myslím, že to tímhle nebylo. Prostě jsme si časem přestali rozumět. A vůbec, proč bych měl někomu vykládat, co jsem dělal v práci, když je to pořád stejný a nic novýho se neděje? Přišlo mi to jako zbytečný. Jim ne. Nejhorší bylo poslouchat ty jejich bláboly o tom, co řekla Maruška a že Jana přišla s novým účesem a jak jí to moc slušelo. Neskutečný kraviny. Jedním uchem dovnitř a druhým ven. Kdyby si aspoň o těch hovadinách nechtěli povídat… Většinou jsem jen mlčel. Co bych na to taky měl říkat? Nic. Časem to vzdaly a já měl klid.

Stejně je to už jedno. A možná, že to je nakonec dobře. Aspoň mi tady teď nikdo nebrečí a nedělá dojemný scény. Když si představím, že bych tehdá Lence kejvnul a oženil se s ní… hrůza. Vodila by mi sem děti a koukali by se na mě jak na lva v zoologický. A kdybych jí chtěl vysvětlit, že nechci aby sem chodili, tak bych byl zase ten špatnej. Nepochopila by. Jako vlastně skoro všechno, co jsem jí kdy říkal. Musím dát za pravdu Jirkovi, když říkal, že všechno špatný je k něčemu dobrý a že vše je tak, jak má být. Měl pravdu. Ostatně jako vždycky. Lenka ho neměla ráda. Prej na mě nemá dobrej vliv. Taky jsme se kvůli tomu často pohádali. Teď už je to stejně fuk.

Jirku bych rád viděl. Byl to snad jedinej člověk se kterým jsem si rozuměl. Moc jsme se nevídali. Občas jsme si "zafilosofovali" a mě s ním bylo fajn. Jindy jsme zase celý hodiny mlčeli a poslouchali hudbu. I v tom mlčení jsme si rozuměli. Dneska je třináctýho. To znamená, že jsme se měli pozítří sejít. Po roce… Už k tomu nedojde. No, aspoň ze mě nebude mít depresi. Spíš bych ho ale asi utopil svým nahromaděným patosem. Naštěstí jsem se ho už před pár dny zbavil u kněze. Nejsem věřící, ale byl to jedinej člověk na kterýho jsem měl "nárok". Navíc byl jedinej ochotnej poslouchat ty moje žvásty. Je na to ostatně zvyklej. Vůbec mu to nezávidím. Nechat si cpát do hlavy od různejch lidí jejich plky a nezbláznit se z toho. To já bych se určitě zbláznil.

Předevčírem mi sebrali i tkaničky od bot. K smíchu…! Jinak jsou ale čím dál tím víc hodnější. Kdyby to ještě chvíli pokračovalo, tak si budu myslet, že jsem v ráji. I když kdo ví… Stejně je to ale dobrý. Už tejden můžu kouřit na cimře a nikomu to nevadí. Od obědáře jsem dokonce dostal Camelky. Takže super. A dneska jsem si dokonce mohl vybrat, co budu mít k jídlu. Na celej den. No, objednal jsem si k snídani míchaný vajíčka na cibulce a opečenou slaninu, chleba s máslem a kafe s rumem. Ten rum byla sice trochu troufalost, ale nakonec mi ho opravdu donesli. Nalil ho předemnou obřadně do kafe a popřál dobrou chuť. Dobrý. Po snídani jsem si vzal kafíčko a vychutnával cigárko. Pak přišli a že prej co teda budu chtít k obědu a k večeři. Uctivý až hanba. K obědu jsem si poručil mexický fazole se slaninou a chlebem. Pěkně pálivý. Risknul jsem dotaz na pivo. Ani se na mě nepodívali a zapsali si ho na seznam. Super! No a k večeři jsem chtěl špagety s kuřecím a žampiónama a parmezán. Ale pořádnej kopec. Jana se vždycky divila, když jsem si ho sypal na jakýkoli těstoviny. Dokud nezmizely pod nánosem sýra, tak jsem nebyl spokojen. Takže ho chci hodně. Ten menší, asi kuchař, se zeptal, jestli bude stačit polívkovej talíř. Řek jsem, že jo. A taky chci víno. Nějaký dobrý. Jinak mi to je jedno. Prej taky bude. Při odchodu se mě ten větší zeptal, jestli mi nebude vadit, že to budu pít z plastovýho kelímku. A to pivo taky. Vadit? … Nebude. Hlavně, že mi to donesete. Zavřeli dveře a já si opravdu užíval. Staraj se o mě jako v nějakým Hiltonu. To by nebyl špatnej život…

Tohle ale Hilton není. Popíjím svojí noční kávu a pokuřuju. Nevím, co je to napadlo, dát mi hned dvě krabičky. To nestihnu vykouřit, ani kdybych chtěl. Copak jsem nějaká fabrika? Pořád mě kontolujou. Celej dnešní den. Asi maj strach, že bych jim mohl udělat průser. Pak by to rozmázli v novinách a bylo by. Aspoň bych byl na chvíli slavnej. Ne jako teď, když po mě neštěkne ani pes. I když oni by stejně určitě neuvedli jméno. Prej se to podle zákona nesmí. Novináři jsou ale šikovný. Zas by někoho podplatili a to jméno si zjistili. Co bych z toho ale měl? Leda prd. Říkal jsem jim, že se nemusej bát. Ale oni stejně každou chvíli koukaj co dělám. Šmíráci…

Je to stejně zajímavý, jak se může všechno ve vteřině změnit. Člověk ani nemrkne a je všechno jinak. Jedeš autem, ohlídneš se za pěknou babou a v tom ti pod kola vběhne pes, nebo nezastavíš na přechodu a někoho přejedeš. Taky třeba můžeš v noci z okna zahlídnout, jak někoho mlátěj a za pár dní si na tebe ty šmejdi počkaj a zkopou tě v baráku u dveří do kočárkárny. A nebo na velikonoce zastřelíš ve sklepě souseda, co si na tebe zased kvůli hudbě, co si v noci pouštíš a vyhrožuje ti, že jestli chceš mít zuby v pořádku, tak ať toho necháš. Že má bouchačku a že ti prostřelí nohu, když ho budeš pořád srát. A že jestli ještě jednou najde vajgl pod oknem, tak ti zláme ruce. Ty si to ale necháš pro sebe, protože víš, že je to magor a že mu hrabe z toho, že už je pět let bez práce. A pak když ti jednou ve sklepě vypadne z kapsy zapalovač, on začne ječet, že tam hulíš a že tě varoval a už toho má dost! Pak sáhne pravou rukou do podpaždí a začne něco vytahovat. No a ty automaticky šáhneš po svojí devítce u pasu a pak se jen koukáš na to, jak jeho padající tělo láme prázdný přepravky u protější zdi. Klidně stojíš a koukáš se, jak si z louže krve pod ním, razí tmavej pramínek cestu kolem těla a mizí v mřížce kanálu v podlaze. Sousedka hystericky zařve a za chvíli už jsou tady čtyry policejní auta. Ani tě nenechaj dokouřit cigáro na schodech a už se jede…

Právě jsem típnul vajgl. S lehkým vrznutím se otevřely dveře. Už je to tady. Vysokej chlápek se zaptal "Můžeme jít…?". Chvíli váhám. Co kdybych řekl ne? To by asi nečekali… Přikyvuju. Zasouvám zapalovač do skoro prázdný krabičky. Pokládám jí na postel a vycházím ze dveří. Cestu znám. Je to ta poslední místnost na konci chodby. Dveře vpravo. Vybral jsem si injekci. Chci pryč v klidu a v pohodě. Na křeslo nemám žaludek. No, snad budu mít "příště" víc štěstí než doteď…

(c) Pavel Nutil - pavelnutil.cz