Pavel Nutil.cz

(c) Pavel Nutil - pavelnutil.cz

Paradox

„Jenom chtít nestačí. Musíš pro to i něco udělat…!“, řekla rozhodně a přesvědčení vytékalo z každého slova. Upřeně se na mě dívala. Nohy složené pod sebou. Vlasy zakrývaly její krk a jejich sotva znatelné vlnky něžně hladily pravé rameno. Uhnul jsem pohledem a smutně sklopil hlavu. Pár vteřin ticha spočítalo cigarety v krabičce ležící na stole vedle světlezeleného popelníku. Neuchopitelná myšlenka s pachutí „ale“, visela nevyřčena ve vzduchu. Prázdným pohledem jsem klouzal po záhybech koberce u křesla, jehož barevná mozaika vytvářela měnící se obrazy postav a tváří. Bez zájmu se vynořovaly a zase mizely. Nenuceně, beze smyslu a cíle. „Já vím…“, řekl jsem po chvíli s tichým povzdechem a souhlasně pokýval hlavou. Vrátil jsem svůj zrak jejímu a skutečně věřil. Jejím slovům i jí. Usmála se a čas se rozběhl…

Zářivě barevná hra slunce a vůní rozháněla šedobílé načechrané mráčky na nekonečné modři nebe. Probdělé noci prozářené světlem, letící na křídlech slov a pohledů, se neochotně střídali s ránem, aby v radostném očekávání loudavě ukrajovaly nekonečné dny. O krok blíž dalšímu z mnoha večerů…

Ten den jsem měl asi spíš mlčet. Ale nešlo to. Bylo to silnější než já. Silnější, než všechno, cokoli, co jsem do té doby zažil a co jsem si myslel… A tak jsem řekl všechno. Neměl jsem to v plánu, ani jsem nad tím nepřemýšlel. Slova se nekonečně valila jako řeka. Chtěla ven z břehů, rozlévala se pokojem a plnila jej až po okna. V tu chvíli jsem to nebyl já. Všechno bylo jinak. Hlava si vzala dovolenou a odjela daleko do hor. Pryč od myšlení, rozumu a mraků.

Dívala se na mě a mlčela…
„Chci… A nemohu pro to nic udělat…“, řekl jsem na konec a zadíval se jí do očí. Nic jsem nepředpokládal, ani nečekal. Nemohl jsem. Myšlenky zely v tiché prázdnotě tajícího sněhu hor… Seděla naproti mně a rukama objímala polštář ležící na klíně. Tikání hodin za sklem měřilo mlčení se stejnou mechanickou přesností jako můj pohled do jejích očí a propadalo se v nekonečné hlubině vesmíru, který nás obklopoval. Noc se vznášela nad střechami a vytrvale bojovala se žlutavým svitem pouličních lamp spícího města… Její pohled uhnul stranou. „Já vím…“, řekla a nevěděla co dělat. Co říct a neříct. Sklopil jsem hlavu a čas se zastavil…

(c) Pavel Nutil - pavelnutil.cz