Pavel Nutil.cz

(c) Pavel Nutil - pavelnutil.cz

To ráno

Další probděná noc (s myšlenkami) kdesi daleko…

Oči pálí únavou. Bolí mě celý tělo. Cejtím pod sebou každej kamínek a větvičku. Jako bych ležel na jehlách. Pravou nohu už vůbec necejtím. Celou noc mě příšerně brněla. Takže je to vlastně nakonec úleva. Ještě že nepršelo. I takhle je mi strašná zima. Prej teplá letní noc… Hovno! Zima jak v ruskym filmu! Ještě, že jsem si předloni koupil ty lovecký ohřejváčky do bot. Jsou na devítivoltovku. Vydrží tam docela dlouho. Bez toho bych snad fakt už chcípnul. Ještě že jsem se mohl po půlnoci projít a trochu rozhejbat. Pravda, dva metry na procházku nejsou moc, ale aspoň něco. Naštěstí jsme si vybrali docela slušnej flek na okraji lesa. Celou noc kolem nás chodily srnky a zajíci na louku. Dole je takovej malej potůček, takže se tam můžou po pastvě napít. Dal bych si horký kafe s mlíkem. A s rumem. Natáhnou se do křesla, zapálit si a vychutnat v klidu a teple kafčo. Nebo se naložit do horký vany. Stačil by i čaj. Hezky s cukrem a citrónkem. Místo toho tady máme jen čtyry litry ledový vody. Kdybych nebyl kretén a poslech kolegu, tak teď mohla bejt aspoň vlažná. Jenže kdo by si bral sebou v létě horkou vodu. Leda debil. A nebo ten, kdo má zkušenost s těmahle "teplejma" letníma nocema. Vůbec mě to nenapadlo. Aspoň to vím pro příště. Teda jestli vůbec náký příště bude. Jestli se jim na to taky nakonec nevyseru. Někdy bych s tím vším nejradši praštil a našel si buď něco v kanclu a nebo bych mohl dělat instruktora. Nevím. Každopádně bych se nemusel někde v noci válet jak mrcha.

Kurva, už zas mě brní ruka. Naštěstí levá. Nejhorší je ty mravence rozhejbat. To je utrpení. Horší je ale lehnout si do mraveniště. Jako Jirka. Když nám to vyprávěl, tak nám úplně tekly slzy. Jak si našel to nejčistší místečko v pěkně hustým křoví... Akorát na postavu. Bylo to tuším někdy říjnu. A jak tam tak ležel, tak to teplo probudilo mraveniště co bylo pod zemí a ti malí zrzouni se šli podívat, jestli už není jaro. Narazili ale na pupek, kterej zavalil jejich vchod. Začali do něj kousat a zalejzat do všech skulin, rukávů a bot. Pak nám ukazoval, kde ho všude ty parchanti pohryzali. Když si představím, že se nemohl vůbec pohnout… no hrůza. Ono to vlastně bylo v listopadu. Ale to je jedno.

Už mě to tady nebaví. Kdyby tady byla aspoň nějaká vesnice. Mohli by jsme šmírovat dalekohledem okna ložnic. Né, že by se tam něco extra dělo, ale co kdyby. Jednou jsme takhle šmírovali jednu mladou kočku ve třetím patře paneláku. To bylo pokoukáníčko. Evidentně se předváděla. Měla roztažený záclony a rozsvíceno. Móóc pěknej pohled. Škoda jen, že jsme tenkrát už neměli ty nový dalekohledy. I tak to ale stálo za to…

Kolikrát jsem už přemejšlel nad tím, co dělám. Proč to vůbec dělám? Nevím. Možná jen proto, že mám prostě rád "dobro a právo". Navíc mě to baví. Na "druhý straně" bych byl sice už bezpečně za vodou, ale pořád bych se musel ohlížet přes rameno. A na to nemám nervy. Navíc tady tomu věřím. Jsem takovej "Boží prst". Je to zvláštní pocit. Mít takovou moc. I když je vlastně pravda, že já nejsem ten, kdo rozhoduje. To je na jinejch. Nakonec to je ale jedno…

Konečně! Půl pátý ráno. Na tohle zvonění jsem čekal jak na smilování. Jen kdyby nebyla taková vlezlá zima. Já ale Michalovi říkal, že od toho potůčku půjde mlha. On ale, že ne. A že je stejně teplo. Cha cha!!! Ještě, že už se to trhá. Vlevo od kostela na kopci prosvítaj první ranní paprsky. Nebe je tam pěkně modrý. To by byla fotka, panečku…

Člověk prej před smrtí pozná, že za chvilku umře. Myslím, že to je blbost. Jak by to mohl poznat? Vždyť přece, kdyby to poznal, tak by s tím mohl něco udělat. Teda pokud jde o ty u kterejch to jde. Nevím, třeba vojáci, hasiči... Kdyby měli tušení, tak tam třeba nepůjdou a nebo uhnou, schovaj se. Vždyť přece když něco vím dopředu, tak s tím můžu něco udělat. Takže to je blbost. Něco jako Bůh a nebo osvícení a nebo prozření. To zas určitě napsal nějakej chytrák, co nemá nic na práci.

Skara! Teď jsem se teda leknul! Sojka jedna zasraná! Aby chcípla!!! Úplně se mi zastavilo srdce. To určitě udělala naschvál, mrcha! Zařvala snad jen dva metry od nás. Havěť jedna lesní. S Michalem to taky pěkně cuklo. Málem si tím dalekohledem vypíchnul oči. Zakroutil hlavou a mechanicky jak robot, zabořil gumový očnice do obočí… Už aby jsme jeli domů. Proč sakra ten šmejd nemůže vypadnout jednou dřív…? Tyhle lidi s pravidelným režimem mi lezou krkem. Člověk by si podle nich mohl řídit hodinky. Když navíc připočtu, že je to brácha kněze… Hrůza. Jak může takovejhle člověk podnikat… A navíc ještě v tom oboru…

Konečně je to tady! Blíží se šestá. Michal na mě ukazuje, že ještě deset minut. Koukám zkrz kříž na kříž kostela. Zkusím ho překrejt tím svým. Moc to nejde. Vždycky má navrch, potvora. Je hold větší. Já mám ale větší moc než on. Ha ha! A kdo je víc?! V okně se rozsvítilo. Konečně! Haleluja, je to tady…! Ten plešatej, to je on… Teď šel na záchod. Á, je tam i jeho bratříček. Ještě, že to je kněz. Aspoň to nebude mít jeho brácha daleko. Nějak mu to na tom hajzlu trvá...! Konečně zhasnul. Michal mi poklepal na rameno. Dostali jsme "volno". Koukám přes kříž na kříž okna a stůl s hrnkama a namazaným chlebem. Taky bych si dal snídani. Hlavně ale kafe. Dostávám hlad… Až pojedem domů, tak se stavíme ve městě v pekárně a koupím si tam vánočku. A celou jí sežeru! Doufám, že tam budou mít tu s mandlema. Tu mám nejradši… Plešatec si otírá ruce do kalhot a sedá za stůl. Levou rukou míchá kafe a v pravou třímá chleba. O něčem se s bráchou bavěj. Schválně, co mu asi říká?

Potvrzuju "volno" a přidávám dva dílky nahoru. Ta místnost je docela dlouhá. Tak ať to vyjde na první pokus... Pomalu vydechuju a přesouvám kříž na plešouna… Sakra! Co to ten kněz dělá?! Vstává a jde k oknu. Úplně mi zaclonil plešatce! Postavil se do oka a kouká směrem k nám. Vypadá to, že se kouká přímo na mě. Jeho oči jsou jak rentgeny. Nejde se do nich nepodívat. Jasně, kouká mi přímo do očí! Teď se nadechl. Vypadá to spíš jako povzdech. Vidím každou jeho vrásku. Pořád na mě visí pohledem. Naštěstí mě nemůže vidět. Naše velká výhoda… Je to ale stejně divný… Jako bych ho úplně slyšel dýchat… Se stále upřeným pohledem do mých očí, pomalu a skoro nenápadně zavrtěl hlavou. Nevěřím svým očím. Jako by to bylo opravdu na mě! Zmateně těkám po jeho obličeji. Jeho rty se sotva znatelně pohybují. Zkouším odezírat, co říká… Cože? To snad není vůbec možný! Říká stále dokola "…prosím, tady ne…". Kurva! Co to má znamenat?! To není možný!!! Otáčím se na Michala. I on se na mě v tu chvíli otočil. Koukáme na sebe s nevěřícím výrazem a vykulenýma očima. Nechápavě kroutím hlavou. Zíráme na sebe… Až jsem z toho málem zapomněl, co tu děláme. Prudce se vrátím ke svému kříži. Oba zase sedí u stolu a snídají. Koukám na kněze. Nic… Ale vždyť se mi to nezdálo! A Michal to viděl taky…! Přesunu se na plešatce. V tom mi Michal položí ruku na rameno a šeptne "Tak počkej…". Ani nevím proč, přikyvuju…

Teď světlo ozářilo hlavní vchod. Kněz dělá bratrovi na čele křížek. Má zachmuřený výraz. Plešatec se rozjařeně směje. Zavírá a zamyká dveře. Nasazuje si klobouk. Takovej černej s modrou stuhou. Uklízí klíče do kufříku a z kapsy u kalhot loví klíče od auta. Cítím lehký Michalovo poklepání. "Volno." Rychle posouvám dva dílky zpět a jeden doleva. Trochu se zvednul vítr. Jde k autu. Zastavuje se. Mám ho na středu kříže. Pomalu vydechuju… Zmáčknul klíč a v autě se rozsvítilo světlo. Už už šahal po klice, když se najednou zarazil. Pomalu se otočil čelem ke mně. Jeho pohled zavadil o můj… Úsměv se znenadání změnil ve strnulý výraz… Střed kříže s dílky, jeho oči a pak zášleh… Klíče i kufřík mu vypadly z ruky do orosené trávy. Ještě asi vteřinu tam nehybně stál, než se sesunul podél auta. Kněz seděl u stolu se sepnutýma rukama a opřenou hlavou. Modlil se…

Michal hlásí veliteli splněný úkol a já balím věci. Jdeme k autu a celou cestu mlčíme... Ani nevím jak jsme dojeli. Nepamatuji se.

Dneska končím…

(c) Pavel Nutil - pavelnutil.cz