„Život je jako cigareta. To nejlepší jde přes filtr a nakonec zůstane jen popel.“. S ironickým náznakem vyčerpaného pousmání vtáhl kouř a žhavé oko zmírajícího života cigarety se zalesklo v jeho unavených očích. Vrásky radosti a smutku vryté neúprosným časem, dokreslovaly marný boj s každodenností směšného divadla bytí, kávy, práce, tabáku a bezesných nocí. Vyfouknutý kouř sváděl lhostejný boj se světlem žárovky nad námi a splýval s mlhou vyhořelých životů ostatních stolů. „Na gynekologiích by mělo viset varování – Život způsobuje bolestivou a pomalou smrt.“, odklepl pár let do popelníku a znovu si, až teatrálně, potáhl. Sledoval jsem jeho tvář a hledal v ní náznak emocí. Nebylo v ní ale nic. Jenom ticho a rezignovaná samota, nicota. Kdybych ho neznal, možná by mě to děsilo. „Nebo by tam mohlo být jen – Varování: Život zabíjí.“, zvedl se a zamířil volným krokem k záchodům. Kolem dřevěného baru s pohlednou servírkou, za roh. Dvěma prsty jsem objednal pěnivé analgetikum smutku, které ho jen prohlubuje a sáhl do kapsy pro krabičku s varováním…

Sedl si zpět ke stolu a beze slova upil ze sklenice zapomnění. Seděli jsme naproti sobě a mlčeli. Nebylo co dodat, co říct. Plujeme na vlně ticha a necháváme se jím pohltit. Dvě loďky na moři beznaděje. Zvedl jsem oči a zadíval se do jeho. Ani nevím proč. Možná jsem v nich něco hledal. Nevím. Spatřil jsem ale jen tmu, která bolí. Tmu, kterou nikdo nevidí… Jen on. A já. Spirály modrých vteřin života kloužou mezi prsty s nehranou marností hodinek na zápěstí a rozplývají se v prázdnotě večerního města za okny. Kdybych se neznal, možná by mě to děsilo…

Otupen zlatavým zapomněním, vtíravě připomínajícím a prohlubujícím nezapomenutelnost myšlenek stínů, kráčím po dlažbě, která přijímá mé stopy v prvním sněhu s jistotou účelové samozřejmosti. Z blikajících výloh obchodů se na mě bezzubě směje umělá strojenost blahobytu a radosti, zhmotněná v plných košících očekávaní svátků. Prefabrikované pozlátko naděje se svou obehranou prázdnotou dneška. Neosobní a laciné, lákající k ještě většímu zprofanování již zprofanovaného. Nemám tenhle čas rád. Nutí k zamyšlení. Pro hlavu plnou špíny, myšlenek, marných nadějí, nesplněných tužeb a bolesti, je tahle doba cestou k propadlišti. Každý den je těžší vyhrabat z nánosů špíny a haraburdí myšlenek trochu síly pro boj se stíny dne. Pro boj se sebou. Přidávám do kroku a nechávám hloupá zamyšlení u výstavy plastového nevkusu jednoho z mnoha obchodů. Dům na konci ulice je ještě odemčený. Dřevěné schody povrzávají do mžouravého šera žárovky v patře svoje staré, prošlapané blues. Ve vzduchu je cítit vlhkost zdí, padajícího sněhu na chodníku, plísně a dávno dojedené večeře od sousedů…

Sedím u stolu a koukám na prázdnou obrazovku počítače, který jsem, nevím proč, automaticky zapnul. Postupně nabíhající ikonky na ploše připomínají mozek po ránu. Když se postupně zapojují jednotlivé činnosti a vnímání. Od prvního bliknutí, přes načítání života, přihlášení se k němu, až k naběhnutí jednotlivých funkcí a připravenosti k jejich použití. Stejně jako život. Začíná to podobně… Zapaluji si poslední cigaretu, vypínám počítač a bez výčitek mačkám tělo, krabičku, kterou zanechávám jako memento, schránku skončeného života, na stole. Její pomíjivý účel, úděl a smysl skončí ráno s tichým, rozplývajícím se letmým připomenutím, v propadle zapomnění času. Myšlenka na slova dnešního večera ledabyle prolétla hlavou. Pokládám dohasínající cigaretu do popelníku...

Netípnu jí. Nechám jí dohořet…