Déšť je jako tanečnice. S lehkostí poskakuje po scéně dneška a bez předsudků vůči zítřku, smáčí pohledy publika schovaného v průčelích domů. Jemně objímá jejich střechy, leskne se na chodnících a barevně plechových úsměvech aut. Jejich role je až komicky pomíjivá. Tanečnice se neúnavně střídají. Bez ovací a snů, pokorně odtékají nejbližší mřížkou do zapomnění…

Město je nevděčné publikum. Lidé spěchají pod příkrovy deštníků, bez většího zájmu o krásu tance kapek. Zalézají do betonových klecí a s opovržlivým pohledem očekávají konec tohoto směšného divadla, které obtěžuje svou obehranou všedností. I v tom je krása deště. Město ho ale neumí přijmout. Jen malá část tanečnic najde pochopení. Zbytek je až s trpným odporem odváděn pryč. Co nejdál.

To les je vděčné publikum. Když prší, je slyšet jek se nadechne. S úsměvem a lehkostí přijímá blahodárné kapky. Listy stromů tleskají piruetám tanečnic a s úctou se klaní při jejich odchodu ze scény. Nejsou zavrhnuty. Jen s lehkostí sobě vlastní přijaty dechem lesa. Zůstávají v něm In Memoriam…