Skončil se dlouhý den. Noc něžně přikryla kraj svým tichým pláštěm tmy. Utichl zpěv ptáků. Okna domů pokorně po jednom zhasínala. I ona už zhasla a znaveně ulehla. Usnula schoulená pod klenbou dálek, myšlenek, snů a miliónů malých nadějí blikajících na obloze… Tiše oddechuje. Je znavena tichou válkou dlouhého dne. Za okny neslyšně zašuměla netopýří křídla. Otočila se na druhý bok a s tichým úsměvem vkročila do rozlehlé krajiny snů, vyhřátých skal, korun stromů a přání…

 

 

 


Den se poklonil šeru noci a bez ovací, nikým nepostřehnut, opustil scénu dneška. Tma rozehrává své něžné melodrama před utichajícím publikem střech a prázdných dvorů. A v zákulisí se již na scénu pomalu chystají krásné sny, jejichž bezstarostnosti vždy tak rád podlehnu. Stejně tak jako nyní…