Svit pouliční lampy kreslí stíny po stěnách... Před hodinou odbili půlnoc a já nemůžu spát. Sedím skrčená na kraji postele a hlavou se honí tisíce otázek a myšlenek. Jak dělové koule ostřelují vzpomínky včerejšího dne. Boří je a zapalují…


Snad po sté stáčím svůj pohled na tebe. Sleduji tvou tvář, zavřená víčka a ústa, která ještě před pár hodinami nebyla k zastavení. Mluvil jsi a mluvil. Stále slyším ta krásná a něžná slůvka plná citu… Seděla jsem naproti tobě a nechala se jimi hladit. Celé hodiny. Nechtěla jsem, abys přestal. Chtěla jsem jim uvěřit… Být tím laskavým proudem slov nesena dál a dál. Pohupovat se na nekonečných vlnkách snění. Nechat se unášet na širém moři štěstí, daleko od přístavu všedních dnů. Vstříc touze a lásce…

Mluvil jsi tak krásně, až se mi z toho zatočila hlava a já…, nemohla, snad ani nechtěla, říct ne. V sedle noci, pádící jako vraný kůň, jsme projeli branou času a naše Světy se spojily. Náhle a nečekaně. Krásně a něžně, jako letní déšť…


Teď tu ležíš, spokojeně oddechuješ do zvonivé noci tramvaje pod okny a já mám strach. Bojím se otázek, které bombardují mou hlavu a překřikují jedna druhou. Bojím se rána. Bojím se… Mám strach, že mě, tak jako desítkám jiných, řekneš s prvními hřejivými paprsky „Ahoj…, Napíšu ti…“ a zmizíš. Navždy…


Hodiny bezostyšně klopýtají tmou a mizí v průčelích domů. Cítím se hrozně. Večerní snění leží pod troskami rozstřílených zdí a lhostejný měsíc se chladně vznáší nad městem… Dívám se na tebe. Usmíváš se ze spaní. A já nemůžu spát. Ani myslet. Jsem opuštěná v tikotu hodin na stěně a zmačkaných prostěradlech. Vyčerpaná slaným zoufalstvím výčitek. Zbitá a zneužitá…

Tvůj úsměv, který hladil, se mění ve škleb. Výsměch. Ležíš vedle mě a klidně spíš. Jako by se nic nestalo. Vysmíváš se mé naivitě a snům. Ticho bodá do srdce jako ostrý nůž. Hlouběji a hlouběji. Zas a znova. Horká krev mi lepivě tuhne mezi prsty a tep buší ve spáncích…

Naposledy se nad tebe nakloním a věnuji ti svůj poslední polibek…

Naše Světy se rozdělily…