Nedělní večery jsou jakoby naplněny klidem, smutkem, a nesplněnou touhou.

Myšlenky se pozvolna snášejí jako sněhové vločky a ochotně tají v dlaních. Studí za krkem a vlhce splétají pramínky vlasů. Vpíjejí se do kůže a pomalu, chladivě prostupují tělem až do konečků prstů...

V rohu se zatím krčí pochroumaná dušička. Tající chlad jí plní až po okraj nepřekonatelným, tíživým smutkem. Člověk by se nejraději rozplynul jako ta vločka. To se pak sevře v krku a u srdce je tak těžce, až se chce zalézt si do kouta a tiše se utápět. Snít, doufat, toužit a chtít… Chtít něco víc než jen samotu čtyř stěn…

Nebo...

Nebo umřít...