Svítá...

Další dlouhá noc je konečně pryč. S povzdechem se převalí na bok. Kalný pohled kaštanově hnědých očí, prokreslených sítí rudých žilek bezesných nocí, směřuje kamsi hluboko za radiátor na zdi. Oprýskaná barva, ulomený kohout. Jediný šroub na kterém visí, dává tušit vše o jeho dlouhém životě. Touhle dobou už stejně nehřeje. Topná sezóna skončila bez ohledu na setrvávající mrazivé počasí. Rozklížené okno vytvořilo skulinu, kterou teď nepříjemně protahuje. Závan chladného vzduchu ledově objal její obnažená ramena a nenuceně vklouzl za záhyb pokrývky, jemně odhalující křivku štíhlého pasu. Nebránila se. Snad to ani nevnímala. Okamžitě jí naskočila husí kůže. Pohled neustále zabořený do zdi před sebou nedával nic zdát. Netýkalo se jí to. Hlavou zmítaly myšlenky na stíny z dnešní probdělé noci. Neustále se s dotěrnou drzostí vynořovaly z temnoty zapomnění jako přízraky. V noci byly silnější a dorážely tak s větším odhodláním a troufalostí. Jen podle toho poslední dobou poznala den od noci. Svět se slil v jeden temný proud. Nebyla schopná rozeznat nic, kromě svého vnitřního ostrůvku. Denně na něm sváděla nerovný boj o přežití další minuty, hodiny, dne. Okolní svět vnímala už jen jakoby z dálky. Kulisu nejasných zvuků a barev, slévajících se v jeden souměrně plynoucí film bez děje. Jako kdyby plula na loďce řekou a při tom si četla poutavě děsivý příběh, do jehož děje je vtažena a od nějž se nelze odtrhnout. Vnímá okolí, je jeho součástí, ale má jen tu knížku. Stránky světa a života. Ostatní je jen vzdálená, nepodepsaná, nepodstatná kulisa. Pomalu otáčí stránky od nichž se nelze odtrhnout a potácí se ve svém světě. Přežívá.

V tom zazvonil budík. Sotva znatelně sebou trhla. Ruka bez většího spěchu ztěžka zamáčkla časem zašlé tlačítko. Pravidelný tikot modrého, bachratého těla jí provázel noc co noc, den co den s neodbytným rytmem tlukoucího srdce. Tichý společník táhlých nocí. Byl asi to jediné, co jí dokázalo udržet při životě. Tikot z nějž vyzařovalo tolik síly. Neochvějná pravidelnost. Dobíjel jí energii pro boj s větrnými mlýny a byl jediným styčným bodem s okolním světem. Jedině on - starý budík. Jediná věc z druhého světa, kterou dokázala vnímat a která se tak stala i součástí jejího světa. Věděla, že jí nepatří, že je odjinud, ale brala ho jako přítele. Jako cosi automatického, nad čím nemá smysl přemýšlet. Byla to pro ní taková malá jiskřička naděje, schovaná až v nejspodnějším šuplíku podvědomí, slabounce zářící na ručičkách ciferníku.

Posadila se na postel. Nezvyklý hluk ulice protínaly výkřiky rozčílených hlasů. Chodidla se dotkla léty ošlapaného koberce, který je s nepředstíranou lhostejností měkce přijal zbytky svých tmavých vlasů. Přijímal tento svůj nevděčný úkol dnes a denně se stále větší námahou. Pozvolna se postavila. Přikrývka sklouzla po hladkém těle. Přes prachem zšedlé sklo okna se prodíraly první paprsky slunce. S námahou se draly skrz poklici mraků, hustě halící střechy města. Hřejivé paprsky zlatavého slunce nesměle obepínaly siluetu stojící u okna. Rozostřeně pozorovala zvolna ubíhající klenbu mraků. Další mrazivý závan jí vytrhl z polospánku. Zachvěla se chladem. Automaticky vyrazila ke skříni. S každým krokem se pozvolna vzdaloval tikot modrého přítele. Skříň zívala svými dveřmi až v nejzazším koutě pokoje. Dojít k ní vyžadovalo hodně síly a přemáhání. Být třeba jen krátkou chvíli bez tohoto životodárného tikotu, bylo nepředstavitelně kruté. Časem se stala tak závislá, že si sebou všude budík nosila. Bez něj by nedokázala ani pár kroků. Jen letmé pomyšlení na to, že ho při sobě nemá, jí nahánělo až smrtelný strach. Vždy když ji tenhle pocit přepadl, vzala ho něžně do dlaní a pevně přitiskla na prsa. Schoulená v koutě tak vydržela mnohdy i celý den.

Neslyšně došla ke skříni. Otevírajíc pravé křídlo, panty zavzdychaly. Pečlivě srovnanou poličku rozebírala na jednotlivé kousky oblečení s mechanickou samozřejmostí. Byla to jedna z mála činností, které vykonávala automaticky. Taková, nad níž by nebylo třeba přemýšlet. S přesností a jistotu pohybů zapnula poslední knoflík u košile. Aniž by jen letmo zavadila pohledem o zrcadlo, zavřela lesklé dveře s ramínkem pověšeným ledabyle přes okraj.Otočila se a pár kroky došla k oknu. Hluk na ulici sílil. Vzpomněla si na dnešní noc. Čelo se stáhlo v harmoniku vrásek. Před očima se začaly pozvolna vynořovat stíny s rezavými noži studené temnoty. V tom se jí oči prudce stáhly v bolestném záblesku, který projel celým tělem. Jakási neskutečná síla s ní prolétla místností.

Prach se pozvolna usazoval na skříni. Celou místnost zalévalo dopolední slunce. Vítr si pohrával s cárem záclony, ladně se snášejícím na cihlovou suť před domem. Zbyly jen otisky pásů na chodníku a ve vzduchu šedý obláček spálené nafty...