Nad obzorem svítá. Je chladný jarní den. V noci trochu pršelo. Zem se leskne vlhkou travou a nad polem krouží černý pták.

Vítr si ledabyle pohrává s lístky stromů. Tu a tam se z nich uvolní stříbřitá perla vody a se studeným plesknutím se mi vpíjí do kůže. Už je pomalu ani nevnímám. Během dlouhé noci jich bylo tolik, že jsem otupěl. Kůže ochotně vstřebává chladnou vláhu seslanou z hůry. Mám žízeň jako v dlouhém parném dni. Cítím tep ve spáncích. Zní mou hlavou jako dunění zvonu z nedaleké vsi, ze které se k modravé obloze stáčí prstýnky slábnoucího kouře…

Paprsky slunce s námahou přelezly zeď lesů a prodírají se větvemi. Zasáhly můj pohled a v tu chvíli mou hlavou projela bodavá bolest. Ta, která nutí zavřít unavené oči probděné noci a otočit hlavu. Nemám ale sílu. Ani zavřít víčka, natož se pohnout. Svarskale rozmáčenými bříšky prstů cítím ostré hroty jehličí. Ležím a ztěžka se mi dýchá. Blůza se temně lepí na záda…

Vedle na kmeni přistál brhlík. Podíval se na mě a polekaně odlétl. V hlavě slyším znít písničku. Tu, která hrála doma těsně před tím, než jsem odešel… Zafoukal vítr a z korun se snesla další ledová sprška kapek. Lepí se mi k sobě prsty. Začíná být teplo. To bude tím sluncem… Vyhouplo se na nebe a lesem zní zpěv ptáků. Rána silně zabolela… Na popraskaných rtech cítím bublinky pálivé krve.

Ležím. Sám. Tiše a se vším smířen. I když je slunko vysoko na nebi, pomalu se smráká. Slyším šustění větru o stébla trávy u mé hlavy. Bolest zmizela. Teplý vánek měkce pohladil mou tvář…

Les se ponořil do sametové noci…