Tichý podvečer

Mám rád antikvariáty. Přestože nepatřím mezi vášnivé čtenáře, nebo hledače starých knih, rád tam zavítám. Většinou stejně nic nekoupím, ale mám rád tu zvláštní vůni starých časů, pokrytou jemnou vrstvou prachu. Pomalu procházím mezi regály a nasávám tu atmosféru zašlé slávy…

Dnes jsem tam byl zase. Snad po roce. Šel jsem z nákupu a najednou jakoby nějaká síla přitáhla můj pohled k výloze antikvariátu. Hned se přidal i můj vnitřní hlas. A prý, ať tam zajdu. Jen na chvilku. Jen tak se mrknout… Inu, proč ne? Stejně zase nic nekoupím. Beru za kliku a otevírám dveře. Ostré cinknutí mosazného zvonku zavěšeného na tkaničce od bot, prořízlo ticho nad mou hlavou a vzbudilo podřimujícího prodavače. Škubl sebou, pomalu zvedl svoje unavená víčka a pohladil mě svým, až nečekaně milým, pohledem. „Dobrý den“. Jen lehce přikývl a vzal do svých cigaretami zažloutlých, věkem vrásčitých prstů, starou, na konci okousanou tužku. Kdysi zářivý nápis „KOH-I-NOOR“ byl ohmatán tak, že se dal jen hádat. Rozepínám zip na bundě a scházím tři vrzavě prošlapané schůdky do zadní místnosti, která se utápí v zelené vybledlosti místy potrhaného linolea. Známá vůně zažloutlého papíru, starých časů a letitého tabáku, mě přátelsky objala a já jí s chutí nasál roztaženými nosními dírkami. Vdechoval jsem tu zvláštní atmosféru a byl rád, že jsem zase tady. Jakoby se tady zastavil čas a já s ním. Paprsky slunce vysíleně proniknuvší skrze štít zašlosti léty nemytého okna ozařovaly unaveně zvířený prach, který se s pomalou nudností vznášel těžkých vzduchem jako miniaturní bublinky vzduchu v oleji. Každý můj pohyb, i nepatrný, vždy rozvířil to klidné poletující divadlo času, který zde plyne pomaleji než kdekoli jinde.

Vždy když sem přijdu, můj tep se zklidní a já se cítím spokojen. Pomalu a s rozvahou procházím mezi regály. Tu a tam se zastavím a vezmu některého z těch stařečků do ruky. S úctou a pokorou. Prohlížím si ho ze všech stran, jemně otírám z desek prach a až nábožně v nich listuji. Většinou se ani nedívám, co je tam napsáno. Nečtu si v nich. Jen sleduji písmo, staré kresby, zažloutlost papíru a jeho šustění… Z některých listů lze vyčíst křivolaké mapy po čaji, kávě, nebo zákuscích a jiné jsou zase tak jemné, až se jich skoro bojím dotknout. Otáčím je, jako by to byla motýlí křídla vylisovaného Otakárka. Lehce, konečky prstů. Čím je kniha starší, zažloutlejší, se starší vazbou, tím pomaleji a jemněji s ní zacházím. A vždy se zájmem hledám rok vydání. Nejraději mám ty, které po vlnách času proplouvají po knihovnách a sklepích přes více než sedmdesát let. Takové pak s ještě větší úctou ukládám zpět do poličky. Někdy se dokonce přistihnu, jak posouvám hřbet přesně na místo, kde začíná hranice nezájmu otištěná v prachu zapomnění…

Lehkým krokem postupuji do temnoty obchůdku. Prodavač, dá-li se tak nazvat aniž bychom ho tím urazili, si začal luštit snad již po páté vygumovanou křížovku. Vůbec si mě nevšímá. Ostatně jako vždy. A to je dobře. Nemám rád ty, kteří se mě neustále ptají, co si přeji nebo s čím mi mohou pomoci. Plíží se za mnou jako vrazi a čekajíc na sebemenší náznak nerozhodnosti, mi dýchají za krk svůj odporně mentolový dech. Asi to mají nařízené. Ale mně to vadí. Naštěstí tady se to stát nemůže. Tady je klid. Kromě občasné pavučiny se na mě nikdo nelepí. A tak si mohu v tiché pohodě a bez spěchu prohlížet potrhané hřbety svědků minulosti a zašlé slávy… Cedulky s počátečními písmeny převážně zemřelých autorů, trpně snášejí svůj směšný úděl nepotřebných. Knihy podle nich nebyly rovnány minimálně dvacet let. Procházím kolem regálů a polic a tu a tam si jednu z nich vezmu do ruky a zběžně prolistuji. Nezájem. Je to zvláštní. Dnes zde mám takový zvláštní pocit. Takový, který jsem v těchto prostorách klidu, velkých slov a myšlenek ukrytých ve vazbách času, nikdy neměl. Pocit odcizení. Je to poprvé, co ho zde cítím. Bezmyšlenkovitě kráčím až dozadu. Je tam takové malé okénko na dvůr. Nemohu s jistotou tvrdit, že tam je vůbec sklo. Ale předpokládám, že ano. Třeba nad ním jen časem zvítězil prach, pavučiny a dým z levného tabáku, který si prodavač balí do cigaret. Jsem nějakým neurčitě vzrušivým pocitem přitahován právě k regálu pod oknem. Automaticky, až mechanicky, bez jediné myšlenky na cokoli, odsouvám první řadu knih v třetí polici odspoda. Pravou rukou šmátrám ve skulině mezi těžkými slovníky. Hnán touhou. Stejnou jako když zoufale hledáte věc, kterou jste někam založili a nevíte kam. Máte pocit, že tady to musí být. Těkavě šmátráte bez špetky systematičnosti tak dlouho, než naleznete. Stejně tak i teď já. Jako bych něco hledal. Něco konkrétního. Trvalo to několik vteřin, ale přišlo mi, že to byly dlouhé minuty, než moje ruka narazila na knihu. Jednu z mnoha. Ale přestože jsem ji neviděl, věděl jsem, že to je ona. Se spokojeným, uvolněně šťastným pocitem, vytahuji objekt mého puzení na světlo. Je to malá, černá kniha. Otáčím jí v dlaních a zkoumavě prohlížím. Ve skutečnosti je spíš středně velká. Podle tloušťky ji odhaduji na takových sto, stopadesát stránek. Matný kožený přebal, pevná, ručně šitá vazba, čisté, téměř nezažloutlé listy, mezi nimiž vykukuje pečlivě vyrovnaný, leskle jemný a temně rudý jazyk záložky. Jeho konec je rozšklebený do vidlice, jako u hada. Až mě z toho zamrazilo. Nikde však žádný popisek, ražba, nebo tisk. Nemá žádné jméno. Znovu jsem si ji prohlédl a zlehka zhoupl v ruce. S překvapením zjišťuji, že na to jak je tenká, je nepoměrně těžká. Přibližně stejnou váhu má Velký atlas rostlin z roku 1918, co jsem ho před chvílí držel v ruce u pátého regálu. Ten byl ale asi tak desetkrát silnější a i jeho rozměry jsou větší. Nevím proč, ale neotevřel jsem jí. Jen chvatně zasunul do podpaží a svižným krokem vyrazil k prodavači.

Vlevo ode dveří omšele stojí starý dřevěný stůl. Jako vždy je na něm spousta věcí. Většinou nějaký zbytek svačiny, deset let nemytý hrnek od kávy, vygumované křížovky, pár okousaných tužek, plný popelník a pár knih. Podle jeho stavu je znát, že snad po staletí slouží jako univerzální plocha pro veškeré dění v obchodě i mimo něj. A v neposlední řadě i jako prodejní pult. Jediné co zde schází, je kasa. V šuplíku s ohmataným mosazným držadlem je pár kelímků s drobnými nazpátek. Klasická pokladna, která když se otevře, tak cinkne, zde není. Ale hodila by se sem. Nejlépe ta s tlačítky a klikou. Nějaký pěkný model z první republiky. Jenže ta by se už na stůl nevešla. Místo pokladny má prodavač sešit. Potrhaný notýsek s bleděmodrými linkami a nahnědlými kolečky od kávy, do kterého všechno zapisuje. Došel jsem až k pultu a položil před něj knihu. Prodavač ledabyle odložil tužku a sklouzl na ní pohledem. Stejně jako na cokoli, co se znenadání objeví na jeho stole. Teď se ale náhle zarazil a prudce zvedl hlavu. S takřka vytřeštěnýma očima mě těkavě sledoval… V jeho pohledu se zračil děs. Děs a strach. Směs živé, dýchající hrůzy zvířete, zahnaného predátorem do kouta. Pozoroval jsem jeho rudě zbarvené žilky, pulzující na jasně zářivém bělmu a hlavou se mi honily zaskočené otazníky. Nekonečné vteřiny smrtícího ticha, se stávaly kamínkem nervózně tlačícím v botě. S nechápavým výrazem prolamuji mrazivě sošnou strnulost a uhýbám pohledem na stůl. Na knihu. Leží na ní jeho ruka a sotva znatelně se chvěje. Všechny věkem šedivé chlupy, co na ní má, stojí hrůzou v pozoru. Jako by se dotkl v přetopené místnosti velkého kusu ledu…

Cinknutí zavírajících se dveří jsem slyšel už z dálky. Odešel jsem v rozpacích. Takového ho vůbec neznám. Vždy jen bez sebemenšího výrazu, emocí, vezme knížku a podívá se na poslední stranu, kde je tužkou napsaná cena. Tu pak opíše do notýsku, nechá si zaplatit a znovu se ponoří do křížovky. Pokaždé. A nikdy tomu nebylo jinak. Už jsem si na to zvykl. Je to stejné už několik let. Vlastně od začátku, co tam chodím. Něco jako rituál. Dnes byl ale opravdu zvláštní. Podivný. Podivně vyděšený. Nerozumím tomu. Tentokrát se na cenu nepodíval. Ani nic nezapsal do notýsku. Jen posunul tu knihu ke mně a s nezměněným výrazem ve tváři řekl „Nashledanou…“. Už to je dost zvláštní. Protože nikdy nepozdravil. Vlastně ani nepromluvil. Pokaždé jen kývl hlavou. Na cokoli, co kdo kdy řekl. Nedalo mi to a myslím, že velmi zřetelně a zároveň přívětivě a mile, jsem se optal na cenu. Ale on už mi neodpověděl. Jen tiše zíral kamsi skrze mě. Tak jsem tedy také řekl: „Nashledanou“ a odešel. Když jsem se na ulici otočil, roleta výlohy i dveří byla stažená…

---------------------------

Kolem antikvariátu chodím dodnes. Jeho roleta je spletenci zaprášených pavučin takřka přirostlá ke zdem domu. Od onoho večera zůstalo zavřeno. Dnes je tomu osm let. Odlupující se vrstva plakátů pokreslených grafity, zaklela svět zaprášených hřbetů do zapomnění… Jediné co mi zbylo, je zvláštní pocit, když jdu okolo. Knihu jsem doma někam položil a již nenašel. Prohledal jsem celý byt, ale marně. Prostě zmizela…