I.


Život je plný otázek. Nejčastější otázkou je „proč?“. A to v tisíci souvislostech. Dost často se stává, že na jednoduchou otázku není možné odpovědět jednoduše. Zkusíte to, ale ono to nejde. A tak odpovíte jinak. Složitěji, zeširoka. Stejně tak na ono obehrané „Proč?!“. Padne a vy máte dvě možnosti. Buď odpovědět, jakkoli, nebo mlčet. Pokud na ní odpovíte, vyvoláte jen další a další otázky. Většinou opět jen další „Proč?“. A to je otrava. Už mě to za ty roky unavuje. Pořád se mě někdo ptá. A pořád stejně. Stejně blbě. Dokola pořád to samé. Otázku „Proč?“, nemám rád. Proto mlčím. Je to jednodušší. A taky rychlejší. Navíc tím odpadá prostor pro diskuzi, srdceryvné výlevy a přemlouvání. Stejně to nemá smysl. Ale oni v tom vidí naději. A tak do toho jdou naplno. Opatrně, ale naplno. A čas běží. Doufají a snaží se mě přesvědčit. Ukecat. Já ale nemám sebemenší důvod se nechat ukecat. Když už to zašlo takhle daleko, není cesty zpět. A čas hraje proti mně. Takže pokud tím hrají o čas, hrají proti mně. A to není dobré. Nemůžu si dovolit plýtvat časem. Proto mlčím. Není nutné, abych jim cokoli vysvětloval. Všichni vědí, proč se dostali do těch sraček, kde teď jsou. Není nutné jim to teatrálně znova připomínat a vysvětlovat. To, že chápou „proč“, jim poznám na očích. Tušili, co přijde a počítali s tím. Všichni. Jen naivně doufali, že „ještě ne“. A snaží se tomu předejít. Investují šílené peníze do toho, aby se vyhnuli nevyhnutelnému. To ale nejde. Jen to oddálí. A čím víc to oddálí, tím víc jsou překvapeni a zaskočeni, že to přišlo. Už s tím ani nepočítali. Jen někde tam vzadu, v koutku svého svědomí, tuší, že to jednou přijde. A obelhávají se falešným pocitem bezpečí. Pak přijdu já a jediné na co zmůžou, je blbá otázka „Proč?!“. Blábolej a snaží se přelstít sami sebe. Mají to ale marné. Se mnou nehnou. Nemají mi co nabídnout. Všechno už mám. Všechno, co chci. A to jediné, co mi chybí, mi nemůže žádný z těch šmejdů dát. Takže to je jen ztráta času. A já neztrácím čas. Jednám rychle. S rozmyslem, ale rychle. Proto nemá cenu to prodlužovat…

Pravda, někdy není na otázky čas. Ani prostor… Tyhle situace mi vyhovují asi nejvíc. Vyhnu se kecům a zbytečným otázkám. Je to tak lepší. Pro mě i pro ně. Alespoň nejsou ve stresu. A všechno proběhne v klidu. Stejně tak jako teď. Sedím na židli a koukám se na střechy domů naproti. Musel jsem si na ní položit noviny. Byla posraná od holubů. Nechci si ušpinit kalhoty a bundu. Nejde to pak dolů. Je půl jedné. Za chvilku tu bude. Chlápek co má metrák a miluje italskou kuchyni. Koukám dírou ve střeše a pozoruju lidi na ulici. Snad bych měl nad něčím přemýšlet. Ale nejde to. Není nad čím… Od mostu se blíží černá Toyota. Land Cruiser 100. Pan Auto. Přes dva miliony železa, kůže a plastu. Tedy, kdyby to bylo normální auto. Cena tohohle se neříká. Nikdo by tomu nevěřil. Ztěžka, ale měkce se zhoupne na retardéru. Taky aby ne. Tahle sranda je skoro jednou tak těžká, než běžné sériové auto. Vypadá sice úplně stejně, ale pod plechem je víc pancíře, než v autě ve kterém vozí peníze. K tomu skoro dvoucentimetrová okna, zesílená střecha a podvozek ukrytý pod tlustým plátem vrstveného pancíře. Prostě tank, který se tváří, že není tank. Poznáte ho od běžného auta jen, když otevřou dveře. Jejich tloušťka je impozantní. Navíc jsou vidět závory, které se zasouvají do rámu. Nebo taky podle tlumičů, brzd a samozřejmě i podle pneumatik, které mají kevlarové vyztužení a spoustu komor. Tyhle ale neprostřelíte, ani neprobodnete. Jednak kvůli tomu kevlaru, ale i kdybyste ho překonali, tak probodnete maximálně pár komor a auto jede zvesela dál. Nikdy se vám nepodaří je zničit všechny. Jedině snad, kdyby řidič najel na minu, nebo byste mu hodili na to kolo granát. To je ale nesmysl. Ničeho tím nedosáhnete. Je to tank.

Samozřejmě, že jako tank, má i tohle vozítko slabá místa. Ale kdo by se v dnešní době tahal s protitankovou střelou? Navíc ta se jen těžko rozloží a schová. Je lepší si počkat na jeho největší slabinu. Na ten nejjednodušší způsob. Slabinu všech pancéřovaných hraček… Dřív, nebo později, z nich ten kdo se bojí, musí vystoupit. A to je moje chvíle. Jak jednoduché. Investované miliony jsou v ten okamžik k ničemu…

Zavírám kufřík, mačkám noviny a zahazuju je do kouta mezi hromadu haraburdí. Otáčím čepici štítkem dopředu a zalepuju firemní páskou krabici s kufrem. Beru jí pod rameno a jdu po schodech dolů k autu. Hodím krabici mezi ostatní a beru správnou zásilku pro kancelář ve vedlejším vchodu… Když odcházím, zaslechnu sirény. Loučím se znuděně se sekretářkou s růžovými nehty. Na křižovatce mě míjí dvě zběsilá policejní auta. Jedu za nimi. Po sto metrech už objíždím sanitku, která stojí uprostřed silnice u otevřené Toyoty. Bodyguardi nervózně těkají okolo a neví co dělat. Nechtěl bych být v jejich kůži. Už si neškrtnou. Nezávidím jim to. Stejně tak jako teď oni určitě nezávidí mě. Tedy kdyby nad tím měli chuť a čas uvažovat. Musím do večera rozvozit ještě třicet zásilek expresní pošty. No, alespoň mi to uteče…




II.


Sedím v baru a sleduju servírku. Je to pěkná holka. Asi pětadvacet, metr sedmdesát, tmavé, zřejmě obarvené vlasy a řetízkové náušnice. Když mi nesla třetího panáka, usmála se a zvláštně podívala. Znám ten pohled. Ale stejně tak, jak ho znám, tak mě i vždy překvapí. Když se někdo takhle podívá, je jasné, co to znamená. Chci si ale být jistý. Tak jí jakoby nenuceně sleduju. Docela se otáčí. Hospoda je skoro plná. Není sice velká, ale i tak je tady dost lidí. Sedím v rohu místnosti u malého stolku. Přímo naproti sobě mám okno, vlevo bar a vpravo dveře. Pozoruju hemžení a přitom si vychutnávám hřejivé zlato ve sklenici a její pohyby. Má krásný zadek. A ty černé kalhoty to jen umocňují. Radost pohledět. Vystačím si s tím skoro hodinu… Pomalu se to tady vylidňuje a ona má chvilku oddech. Sahá pod pult a zapaluje si cigaretu. Ve stejný okamžik jako já. Podívá se na mě a usměje se tomu. Vyfoukne kouř mým směrem a dívá se. Udělám to samé a mrknu na ní. Než mi to stačí opětovat, mává na ní kluk od stolu u dveří. Ještě jednou si potáhne, položí cigáro a jde k němu. V klidu kouřím. Vrátila se zpátky k baru, ale já se tam už ani nepodíval. Nechávám jí prostor a čas. Pokud má zájem, přijde sama. Pokud ne, nebo není její zájem vážný, neudělá to. Nebudu se snažit. Nikdy jsem to nedělal. Přišlo mi ubohé snažit se, dvořit a nadbíhat. Vím, že jsem v tomhle zvláštní, ale už je to tak. To taky způsobilo, že skoro vždy jsem v podobných situacích ostrouhal. Zvykl jsem si. Ale mnohdy to i vyšlo. A pak to stálo za to. Tak proč to měnit…

Nebyl důvod to měnit ani dneska. Sotva jsem dokouřil, byla u mě a ptá se, jestli si dám další. A to, i přes to, že na stole přede mnou leží sklenice, ve které je ještě dobrá půlka. Na jeden velký hlt dopiju, postavím sklenici před sebe a kývnu na souhlas. Za chvilku je zpátky. Položí přede mě jednu přesmíru. „Ještě něco?“, pousměje se. „Ano.“, řeknu a dlouze se zadívám do jejích hnědých očí. Jednadvacet, dvaadvacet. Dvouvteřinová pauza, která dokáže rozhodnout mezi životem a smrtí, mezi dvěma světy. „V kolik končíte?“. Ani nemrkla. „V jedenáct.“, otočila se a vyrazila vyslyšet objednávku od protějšího stolu. Zapálil jsem si a díval se, jak jde za bar. Otočila se a podívala na mě. Usmál jsem se a vytáhl z černé tašky ležící vedle na židli noviny. Pročítám vše nepodstatné dnešního dne a pomalu usrkávám ze sklenky nevtíravou pohodu…

Hospoda už byla prázdná, když přišla a jen tak mimoděk řekla, „Musím zavřít.“. Zaplatil jsem a vyšel na ulici. Byla teplá podzimní noc. Jedna z posledních. Opřel jsem se o zeď a zapálil si. Vyšla asi za deset minut. Zastavila se u mě v půli kroku a podívala se mi do očí. Jdeme po chodníku a mlčíme. Není v tom nejistota, ani neschopnost najít slova. Prostě jen mlčíme a je to fajn. Měl jsem pocit, jako bychom se znali už léta… Jdeme vedle sebe. Jistě a samozřejmě, jako bychom touhle cestou spolu chodili už roky. Deset minut noční dvojice kroků bez napětí a nenuceného očekávání nás dovedla před dům. Zastavila se, otočila ke mně a zadívala se pohledem, po kterém by ožila nejedna vyhaslá sopka. Jeden rychlý krok a už byla ve vášnivém polibku přitisknutá ke zdi. Její vlasy voněly po medu s příchutí kouře…




III.


Nevím, v kolik jsme šli spát. Když jsem se probudil, drnčela pod okny tramvaj a všichni spořádaní občané už za sebou měli první pracovní cigárpauzu. Místo vedle mě bylo prázdné. Zmačkané prostěradlo, polštář na zemi. Deka ještě nevychladla. Byla ve sprše. Zavřel jsem oči a v tu chvíli znovu usnul. Byla to jen chvilka, ale přišlo mi, že trvalo několik hodin, než mě vzbudily studeně slepené vlasy na mém obličeji. Otevřel jsem oči ve chvíli, když se ke mně skláněla. „Dobré ráno…“, řekla polohlasem, dala mi pusu a usmála se. „Dáš si kafe?“. „Dám...“. Zvedla se a zmizela ve dveřích. Dal jsem si ruce za hlavu a poslouchal cinkání z kuchyně. Vstát mě donutil až zvuk bublající vody a cvaknutí konvice. „Dáváš cukr a mlíko?“, zeptala se pro formu během toho, co mi podávala hrnek, ve kterém už bylo všechno. „Jo, díky…“, mrkl jsem na ní a vytáhl z krabičky cigaretu. Podala mi zapalovač a hned jak se jí vrátil, zapálila si taky. Podívala se na mě a pak se zeptala „V kolik musíš jít?“. „To je jedno. Až budeš muset ty…“. Naklonila hlavu na stranu a pár pramínků vlasů jí sklouzlo do obličeje. „Co děláš, že nemusíš do práce?“, odhrnula si vlasy a zaparkovala je s nenucenou přesností za ucho. „Už nic. Včera jsem skončil.“. „Aha… A cos dělal?“. „Všechno a nic. Rozvážel jsem zásilky. Ale už mě to tam sralo. Byl jsem tam skoro rok a bylo to o ničem.“, upíjím z hrnku s modře glazurovanou abstraktní rytinou čehosi a vychutnávám si směs výborné kávy a pohledu na její úsměv, ve kterém je koncentrovaná všechna spokojenost tohoto Světa. Napila se do klapotu kulatých vteřin nad lednicí. „A co budeš teď dělat? Máš už něco jinýho?“. „Ne, ještě ne. Ale mám se zítra sejít s kámošem. Prej pro mě má něco novýho. Tak uvidíme…“ Položila hrnek na stůl a zadívala se na mě dlouhým pohledem, v němž se mísila něha, pohoda, touha, štěstí i vášeň. Pohled, kterým se dívají jen bohyně…

Když jsme se vrátili zpět do kuchyně a dopíjeli studenou kávu, jen jsme se na sebe dívali a spokojeně mlčeli. „Budu muset jít.“, řekla po chvíli, típla cigaretu a šla se obléct. Hodiny na stěně s nehraným překvapením ukazovaly, že už je doba odpolední dopravní špičky, vyzvedávání dětí ze školy a nákupů. Pokýval jsem hlavou. Mačkám prázdnou krabičku a pokládám jí vedle popelníku. Před domem mi dala pusu, pohladila po tváři a řekla „Tak ahoj…“. „Ahoj.“, odpověděl jsem a sledoval, jak pomalu mizí ulicí. Na rohu se otočila, zamávala a usmála se. Taky jsem zamával a s myšlenkami na dnešní den vyrazil na druhou stranu. Vzal si taxíka a nechal se odvézt k restauraci na kopci. Mám hlad. A taky si potřebuju utřídit myšlenky.


Večer jsem si zabalil pár věcí, zaplatil nájem a odjel z města…

Čeká mě nová práce.